Strana 15
15
REFLEKTOR / TRIBUNA
Občas se na mě obrátí mladý člověk s po-
stižením, zda bych díky svým aktivitám
nevěděl o nějakém volném pracovním
místě. Podobné otázky a žádosti často
míří také na adresu Konta Bariéry. Zdá se,
že některým lidem s postižením se stále
moc nedaří najít uplatnění na otevřeném
trhu práce, přestože přibývá organizací,
projektů i firem, které se v zaměstnávání
osob s postižením výrazně angažují –
a mají v tom úspěchy. Nabízí se na první
pohled jednoduché vysvětlení: většina
zaměstnavatelů, potažmo převážná část
naší společnosti, ještě nenabyla dostatečné
uvědomění o sociální odpovědnosti. Pro-
blém je však složitější a popis reality se
nemusí každému líbit.
Znám nemálo aktivních a úspěšných
vozíčkářů, nevidomých i neslyšících, kteří
pracují na různých pozicích v řadě oborů.
Často o jejich příbězích píšeme i v našem
měsíčníku. Právě takové by zaměstnavatelé
rádi angažovali. A to i ti, kteří se za touto
problematikou programově neženou. Ne-
panuje tu totiž žádná masová a programová
averze vůči handicapovaným. Při dotazu
„Proč nezaměstnáváte víc lidí s postiže-
ním?“ obvykle totiž uslyšíte: „Rádi bychom,
ale neseženeme jich dost kvalifikovaných.“
Výmluva zakrývající nevstřícnost? Možná
částečně, ale je faktem, že řada lidí s posti-
žením očekává, že jim prostě někdo práci
dát musí, a příliš se nezaobírají tím, co
dokáží reálně nabídnout oni sami.
Vedle těch aktivních totiž existuje ještě
jiná skupina lidí s postižením – pasivní.
Možná mluví o chuti pracovat, ale ve
skutečnosti pro to nic moc nepodnikají.
Nepoukazuji teď na lidi, kteří mají ta
nejzávažnější postižení, a tudíž objektivní
důvody, proč si budou hledat práci jen
opravdu velmi těžko. Těm by dokonce
často opravdový zájem nechyběl. Mám na-
opak na mysli ty, kteří by ledacos zvládli,
jenže se tak neděje. Žijí v přesvědčení, že
svět je jim povinen vše předložit na zlatém
podnose. A příčiny neúspěchu hledají
všude, jen ne u sebe.
Důvodů může být víc. Výchova, vzdělá-
vací systém, sociální neobratnost způsobe-
ná jistou formou izolace od běžného života,
přílišné opečovávání, „umetání cestiček“,
pozitivní diskriminace v určitých situacích
atd. Nehledě na osobností rysy, které
dokáží vše výše popsané ještě podtrhnout.
Pravda, je otázkou, zda vlastně nelze za
součást handicapu označit i to, když vás
někdo nenaučí samostatnosti a odkáže
vás do role nekompetentního pasivního
příjemce pomoci. Nelze však rezignovat na
aktivní podíl jedince na příběhu jeho života
a všechno svalit jen na ty druhé.
Zatímco „zdravý“ člověk bez handicapu,
který neinvestuje do svého rozvoje dost
energie, má vždycky záložní variantu
uplatnění v manuální nekvalifikované
práci, líný vozíčkář to má ve stejné situaci
dost těžké. Ačkoliv na rozdíl od „zdravého“
lempla má docela jistotu, že sociální sys-
tém ho na ulici nenechá.
Některým lidem s postižením by zkrátka
neškodila trocha sebereflexe, než si začnou
stěžovat na nespravedlivý svět. A ponech-
me stranou diskuse o tom, jak handicap
v mnoha ohledech něco komplikuje. Ano,
komplikuje, ale to se dá povětšinou řešit.
Jsou k tomu nezřídka připraveni i zaměst-
navatelé, ovšem také oni v tom musí vidět
nějaký smysl.
Je svým způsobem pozitivní, když se se-
tkáte s člověkem, který svoji situaci nahlíží
objektivně a nebojí se pojmenovat sku-
tečné příčiny toho, proč nemá dlouhodobé
zaměstnání. Nedávno jsem měl možnost
mluvit s pětadvacetiletým Ondřejem, který
kvůli dětské mozkové obrně chodí o ber-
lích a ani ve svých letech zatím nenašel
stabilní práci, přestože má maturitu a bydlí
ve velkém městě. Vyzkoušel tréninkový
obchod, práci za pokladnou i administrati-
vu v kanceláři nadnárodní firmy. Tam mu
z reorganizačních důvodů neprodloužili
smlouvu. Teď tedy zase hledá, ale není za-
hořklý, nemluví o nechuti zaměstnavatelů,
nebo dokonce o diskriminaci. Realisticky
přiznává, že jeho životopis není dost boha-
tý, aby se prosadil v konkurenci uchazečů
a že se mu také občas něco nepovedlo.
Moc mu nejde matematika ani angličtina,
nebavilo ho další studium, jeho pracovní
tempo je trochu pomalejší, pod tlakem dělá
více chyb a ne úplně dobře zvládá stres.
I když je momentálně bez práce a má dost
času, žádnému seberozvoji se nevěnuje,
pouze dochází do jedné neziskovky, která
by mu měla pomoci s hledáním nového
místa.
Ondřejův příběh je vlastně vcelku typic-
ký pro určitou skupinu mladých lidí s po-
stižením. Netypická je však jeho upřímnost
k sobě samému. Přesto mu zatím nebyla
moc platná. I když není pasivní v hledání
a chuti pracovat, nedokázal dosud od-
hodlání přetavit v činy, které by rozšířily
portfolio jeho znalostí a dovedností.
Nerad bych, aby si někdo myslel, že ba-
gatelizuji problémy lidí s hledáním práce.
Uvědomuji si je stejně jako vliv zdravot-
ních hledisek a sociálních okolností. Ty
jsou u každého člověka individuální, takže
nelze všechny šmahem házet do jednoho
pytle. Zároveň se netvářím, že jsme obklo-
peni jen vstřícnými zaměstnavateli, kteří
se třesou nedočkavostí, kdy už konečně
budou moci přijmout co nejvíc lidí s po-
stižením. Chtěl jsem hlavně poukázat na
to, že lidé s postižením nemohou pasivně
čekat a musejí se sami snažit, i když je to
třeba stojí víc sil.
Je ovšem otázkou, jak zažehnout jiskřič-
ku zájmu v těch, jimž chybí.
Handicap není kvalifikace
RADEK MUSÍLEK
se zamýšlí nad pracovním
uplatněním lidí spostižením
Zatímco „zdravý“ člověk
bez handicapu, který
neinvestuje do svého rozvoje
dost energie, má vždycky
záložní variantu uplatnění
v manuální nekvalifikované
práci, líný vozíčkář to má
ve stejné situaci dost těžké.