Strana 9
Doma,
nebo v ústavu?
Ideálem všech je stonat pod
dohledem laskavé maminky. Tak
to mají rády děti a v dospělosti
se to projevuje touhou být v péči
svých blízkých. To se přenáší až
do vysokého stáří. Je to hezká
představa, ale skutečnost se od ní
podstatně liší. Většina lidí stoná
v nemocnici či dokonce v nějakém
ústavu, jedná-li se o dlouhodobé
onemocnění. Odkládáme tam své
blízké? Je příčinou náš nezájem
o příbuzné?
Je to složitější. Příčinou není,
jak se občas staromilsky uvádí,
nezájem mezi generacemi, nechuť
posloužit rodičům, kteří se o nás
starali, ale i nemožnost poskytnout
v domácnosti odbornou lékařskou
péči. Včetně zmírnění bolesti a také
rychlého nasazení léků. Dnes
víme, že injekce, infuze a připojení
k dýchacím přístrojům je účinnější
než náčinek z horkých otrub
v pytlíčku. Povzdech, že dříve se
dospělé děti dokázaly postarat
o své rodiče či prarodiče, zatímco
dnes je dávají do nemocnic,
není jen důsledek rozbitých
mezigeneračních vztahů. Je to
také pozitivní důsledek lepší a na
vědeckých poznatcích postavené
zdravotní péče. Je to dražší pro
společnost, méně osobní, ale asi
lepší pro pacienta.
Zamysleme se nad tím a mluvme
o své představě o prožívání
nemoci se svými blízkými. Mluvme
s nimi o tom ale včas, než jsme
nemocni. Pak již všechny diskuse
vypadají jako promyšlený kalkul:
jako vyčítání, citové vydírání či
snaha „neobtěžovat“. Kdo z nás
ale umí včas nastolit takovouto
diskusi a kdo z našich blízkých to
bude poslouchat i v době, kdy jsme
všichni zdraví?
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
9
působí jako civilní zaměstnanec na
pozici lektor-instruktor při 22. zá-
kladně vrtulníkového letectva v Ná-
měšti nad Oslavou. Podle vlastních
slov měl velké štěstí v podobě skvě-
lých nadřízených i lékařů, díky nimž
se vše podařilo. Zdůrazňuje však, že
jde o jeho čistě individuální zkuše-
nost a nemůže mluvit za druhé.
NIC SE NESTANE SAMO
Vraťme se na závěr našeho malého
průzkumu ještě na chvíli na minis-
terstvo financí. Náměstkem pro ří-
zení sekce majetku státu je Ondřej
Závodský, od narození nevidomý.
Domnívá se, že státní správa je
i přes určité dílčí komplikace otevře-
na uplatnění lidí s postižením, ale po-
ukazuje na důležitý utvářecí aspekt,
kterým je přístup samotných handi-
capovaných: „Nikdy bych nechtěl, aby
moji práci někdo hodnotil skrze moje
postižení. Podstatné jsou výsledky,
které odvádím. S výkonem své práce
nemám problém a naše ministerstvo
mi ve všem potřebném vychází vstříc.
Řada lidí s postižením, přičemž mohu
hovořit hlavně za prostředí lidí se zra-
kovým postižením, ale očekává, že na
ně všude všichni čekají a budou za ně
řešit jejich potřeby. Když si však ne-
umíte prakticky nic sami zařídit, ni-
kdo to za vás dělat nebude.“ Tento ne-
švar podle něj vzniká už ve školství,
resp. vzdělávání lidí s postižením…
Za úplně vzorový příklad napl-
ňování vlastních norem stát jako
zaměstnavatele označit nelze. Čísla
nejsou závratná a podmínky bezba-
riérovosti mají i svoje rezervy. Přesto
státní správa zaměstnávání handica-
povaných uzavřená rozhodně není.
Napomoci změnám mohou i sami
lidé s postižením, mají-li co profes-
ně nabídnout. Jak totiž ukazuje pra-
xe, jakmile někde člověk s postiže-
ním působí, nechybí vůle vyjít vstříc
a podmínky vylepšit.
Ondřej Závodský
považuje za hlavní
to, jakou člověk
dovede odvést
práci. Téma
handicapu
je druhotné.
Jak zaměstnávají?
Čísla udávají počet zaměstnanců s postižením
z celkového počtu zaměstnanců.
Ministerstvo pro místní rozvoj /
Ministerstvo životního prostředí (ústřední orgán) /
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy /
Ministerstvo práce a sociálních věcí /
Ministerstvo zahraničních věcí (ústřední orgán) /
Ministerstvo financí /
Ministerstvo kultury /
Ministerstvo dopravy /
Ministerstvo spravedlnosti /
Ministerstvo průmyslu a obchodu /
Ministerstva zdravotnictví, vnitra a zemědělství
nám údaje v uzávěrce neposkytla.