Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

ŽIVOT / PŘÍBĚH – ETINCELLE

la otevřeně připouští, že při svých

nových profesních začátcích už

dobře věděl, že nic nevyroste na ze-

lené louce, ale vůbec netušil, že se

všechno rozjede do dnešních roz-

měrů. Řídí firmu s dvěma stovkami

zaměstnanců, ze tří čtvrtin se jedná

o handicapované.

ODĚTSKÝCH NEMOCÍCH

ZAČÁTKŮ

Prvním z cílů Etincelle se stalo vy-

tvoření organizace, která by umožni-

la lidem s postižením uplatnit se lépe

na trhu práce. Ředitel firmy k začát-

kům podotýká: „Naší primární sna-

hou bylo, že jsme handicapované lidi

chtěli vzdělávat.“

Dost rychle se ukázalo, že s nimi

téměř nikdo nechce pracovat, Etincel-

le si musela projít dětskými nemoce-

mi začátků: „Jediná šance byla, aby-

chom lidi s handicapem zaměstnali

sami. Nechtěli jsme se stát jen zpro-

středkovateli práce, rozhodli jsme se

pro vlastní aktivity,“ vzpomíná Jakub

Knězů. „Prvním zákazníkem Etincel-

le se stal kladenský domov Zahrada.

A začali jsme tím své aktivity rozšiřo-

vat i ve Středočeském kraji.“

Lidé sem přicházeli bez jakýchko-

liv pracovních návyků a zkušeností.

Postupně se učili, jak se orientovat

na poli integrace. Etincelle má na tuto

záležitost vypracovanou metodiku.

Jakub Knězů si dobře vybavuje, co

se stávalo s absolventy této „občan-

ské nauky“ v kostce: „Po ukončení

školení začali pracovat v nejrůzněj-

ších pomocných pozicích, obsluhují

v bistrech, pečou v pekárnách, vaří

v gastronomickém provozu. A také

uklízejí, to je podle mne fajnová prá-

ce, která je vidět,“ vypočítá ředitel

firmy. „A to, co na naší farmě ve Stře-

dočeském kraji vypěstujeme, hned

v našich podnicích zpracujeme.“

Do Etincelle přicházejí lidé z ústav-

ní péče i z rodin – ty prý mívají ně-

kdy tendenci o svého potomka až

příliš pečovat, práce jim připadá ne-

vhodná. Také Jakub Knězů je často

s podobnými názory konfrontován.

Sám rozhodně jakékoliv „chudáč-

kování“ odmítá: „Někdy se při práci

našich úklidových týmů setkávám

s názorem, že uklízet by lidé s po-

stižením neměli, že je zneužíváme.

Naši zaměstnanci ale nejsou do ni-

čeho nuceni, osobně si myslím, že je

práce vnitřně posunuje a napřimuje.“

INKLUZE PRAXÍ

V současné době Etincelle provo-

zuje mimo jiné kavárny Bez konce

v Kladně, bistro ve Střední zdravot-

nické škole, na pražském magis-

trátu či kavárnu pro zaměstnance

v pražské budově City Green Court

na Pankráci a řemeslnou pekárnu

v Kladně se dvěma prodejnami. Ke

kavárně Mezi řádky u Anděla přibyla

nedávno další, na Filozofické fakultě

UK, na náměstí Jana Palacha. „Máme

odsud velmi pozitivní ohlasy, tvoří se

tady fronty, návštěvnost je vysoká,“

konstatuje Jakub Knězů.

Jak je vůbec možné, že se v Etin-

celle „dílo“ tak daří? Ředitel prag-

maticky soudí: „Musíme prostě ustát

konkurenci, chceme nabízet nejen

pečivo a kávu, ale také jídlo. Samo-

zřejmě přemýšlíme v ekonomic-

kých kategoriích. Za pochodu jsme

se profesionalizovali, tak, abychom

stačili i na chod velké firmy. A pak je

tu naše motto, že nikde nehlásíme:

Obsluha u nás je trochu jinačí. Jde

prostě o inkluzi praxí.“

Velmi otevřeně dokáže Jakub Kně-

zů hovořit na téma, nakolik naše

společnost v sociální praxi pokročila:

„Existuje sice nařízení, že každý dva-

cátý pátý zaměstnanec má být zdra-

votně postižený, ale raději se často

odvádí pokuta za neplnění nařízení.

Mnohde se takových zaměstnanců

bojí, myslí si, že v tom existuje něja-

ké nebezpečí – jde o neopodstatněné

předsudky. České firmy se obecně do

takové spolupráce nehrnou,“ hodnotí

Jakub Knězů: „Jen zřídkakdy vídám

osvícené partnery, kteří jsou s námi

ochotni spolupracovat. V tomto

smyslu mě opravdu udivuje, že část

starostů a vedení radnic nevidí po-

tenciál spolupráce se sociálními pod-

niky. A jinde zase naopak umějí pře-

mýšlet v širších souvislostech. Jako

vzorový příklad bych uvedl pražskou

městskou část Zbraslav.“

Víc než ocenění, která už spolek

získal, si Jakub Knězů považuje boch-

níku kvalitního upečeného chleba.

Když si ho někdo odnese domů a po-

chutná si na něm, to je teprve ta pravá

garance faktu, že v Etincelle denně

odvádějí kvalitní práci.



Etincelle

Spolek získal grant Srdcerváčů, opakovaně se stal

nositelem ochranné známky Práce postižených, kterou

uděluje Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se

zdravotnímpostižením (NFOZP).

Více oEtincelle na www.etincelle.cz

Někdy se při práci

našich úklidových týmů

setkávám s názorem,

že uklízet by lidé

s postižením neměli,

že je zneužíváme. Naši

zaměstnanci ale nejsou

do ničeho nuceni,

osobně si myslím,

že je práce vnitřně

posunuje a napřimuje.

Jakub Knězů

je příkladem,

že sociální

podnikání se dá

dělat jako kvalitní

byznys. Ale pozor:

o výši zisků tady

tolik nejde.