Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR

Střední škola byla také v klidu, i když

převážně dívčí kolektiv dospívajících

spolužaček už byl více konkurenční.

Moji rodiče vždy odmítali, abych

byla v nějakém ústavu. A jsem za to

ráda. Pokud to dítě zvládne, mělo by

vyrůstat ve vlčí společnosti. Dává mu

to pak větší šance na uplatnění v ži-

votě. Je-li to možné, integrujme! Vět-

šinová společnost si zvykne a stane

se to normou.

Mám spoustu přátel mezi lidmi

bez postižení. Nevybírám si kamará-

dy podle toho, na jak vysokou polič-

ku dosáhnou. (Do rozhovoru vstupu-

je partner Antonín Svoboda, urostlý

vousatý muž: „Vždyť ona nemá ka-

maráda pod metr osmdesát,“ a oba

se smějí).

Vidím, že to platí ipro partnerství.

Vždy jsem měla partnery běžné-

ho vzrůstu. I když si někteří palečci

myslí, že je lepší vytvořit pár s člo-

věkem podobné výšky. Obecně se to

ale říci nedá. My dva jsme spolu už

šestnáct let. Antonín má děti z pře-

dešlého vztahu, takže mám vyře-

šenou i tuhle otázku. U lidí malého

vzrůstu mají geny tendenci prosadit

se a já nemám chuť přivést na svět

další nepovedený kousek. Nechtěla

bych, aby mi dítě jednou řeklo, proč

jsem ho přivedla na svět… I když by

to čistě technicky bylo možné, nepo-

važuji to za dobrý nápad.

Váš názor nezměnilo ani to, že vy

sama vedete spokojený život?

Jak říkám, já mám štěstí v kombi-

naci své povahy a lidí, které jsem

potkala. Palečci to neradi slyší, ale

myslím si, že je velmi problematic-

ké pořizovat si dítě, když je už pře-

dem velké riziko vrozené vady. Ze

svého okolí znám jen dva příklady,

kdy se ženě s podobnou diagnózou

narodilo dítě bez postižení. Jsem ve

svém postoji až natolik radikální,

že nemám nic proti potratům, když

prenatální vyšetření ukážou něja-

kou vadu.

Sama na sobě vidím, jak se s při-

bývajícím věkem zhoršuje můj zdra-

votní stav. Nedávno mi doktor zcela

bez okolků řekl, že ve svém věku už

vlastně přesluhuju; tak snad mi to

ještě dlouho vydrží (směje se).



Kdo je Irenea Virtová

Narodila se vroce . Geneticky podmíněnou

pseudoachondroplasii uní lékaři zjistili ve dvou

letech. Od dětství byla integrována mezi dětmi bez

postižení, na vysokou školu ji před rokem 

nepřijali kvůli rodinnému politickému škraloupu. Živí

se jako podnikatelka voblasti daňového poradentství.

Vletech – působila jako předsedkyně

občanského sdružení Paleček. Dnes provozuje

poradenskou stránku www.ipalecek.cz, kde se

nacházejí praktické rady pro lidi spodobným

handicapem. Vystupuje vmédiích asnaží se

problematiku malého vzrůstu popularizovat.

Malý vzrůst

nemusí bránit

plnohodnotnému

životu. Díky

technickým

úpravám lze bez

problémů i řídit

auto.

Proč máme

neziskový sektor

Zvykli jsme si na myšlenku, že stát

je placen z našich daní, a proto by se

měl postarat o potřeby všech svých

občanů. Pokud něco nefunguje, ob-

viňujeme neschopný stát, případně

ty, kteří ho podle nás představují. Ří-

káme to, aniž bychom si uvědomili,

že kdyby stát plnil opravdu všechno,

změnili bychom se v nedospělé

infantilní tvory.

Myšlenku rovnosti všech opakujeme

již minimálně od Velké francouzské

revoluce, tedy přes 230 let. Ale ta

myšlenka nemůže být uskutečněna

ani zde, v bohaté střední Evropě.

Lidé totiž nejsou standardní a po-

třeby mají odlišné. Jsou mezi námi

lidé různě handicapovaní, nemocní,

staří, takoví, kteří mají zvláštní,

nestandardní potřeby. Využívají

sice také nemocnice, silnice, mosty,

vlaky a tramvaje, ale potřeby mají

nestandardní. Léky, protézami,

úpravou bytu se od ostatních liší.

Má stát právo pomáhat z peněz

nás, daňových poplatníků, těm, kteří

se odlišují od celku? Já mám určitě

větší potřebu číst knížky než potřebu

poslouchat hudbu. V současnosti

potřebuji léky, které ještě před deseti

lety pro mne nebyly vůbec nutné.

Potřeby a nároky člověka se mění

během jeho života. Někdy potřebuje

více a v jiné fázi méně, takže úplné

rovnostářství by bylo nesmyslné.

Odlišné potřeby ale mohou zajistit

soukromé, zájmové, nestandardní

iniciativy, jinak řečeno – nezisko-

vý sektor. Ten nám dává možnost

vlastní iniciativy a angažování se.

Navíc náklady na pomoc poskyt-

nutou jen těm, kteří ji momentálně

potřebují, jsou mnohem nižší.

Kdyby se o všechno postaral stát,

vlastně by těm, kteří v pomoci

druhému člověku vidí smysl svého

života, znemožnil iniciativu.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ