Strana 13
Mít kde bez bariér
složit hlavu
Spinální trauma (úrazové či neúra-
zové), mobilita na vozíku, z rehabi-
litačního ústavu návrat domů. Ale
kam domů? Bydlení v poschodí bez
výtahu či úzké dveře do koupelny,
do domu schody, maličké WC, kam
se s vozíkem není možno dostat,
v koupelně se také vozík nevytočí.
Kolik pacientů a rodin řešilo otázku:
kam se vrátit? Zvláště pak v situaci
legislativy k pacientům nepřátelské,
podle níž se člověk musí nejdříve
vrátit do svého bariérového bydliš-
tě, a teprve potom je možné začít
zajišťovat přiznání ZTP/P, žádost
o příspěvek na úpravu bytu, pří-
spěvek na péči atd. Než se všechno
vyřídí, trvá to několik měsíců, a fakt,
že se postižený člověk nedostane
k lékaři, na nákup, vyřídit potřebné
doklady na úřad, někdy se nedo-
stane ani na WC nebo do vany… to
úřad nezajímá; zákon je zákon a je
třeba ho respektovat.
Brněnský magistrát 1. října 2014
pronajal ParaCENTRU Fénix třípo-
kojový byt v domě s byty zvláštního
určení. Byt je určen pro přechodné
bydlení na dobu určitou lidem,
kteří mají vlastní bydlení v úpravě.
V jedné době ho mohou obývat
dva klienti a asistent, platí si nájem
i poskytované služby.
Je to veliká pomoc v novém restartu
do života na vozíku. Zkušenosti
jsou dobré. Ubytovaný klient může
v klidu, v pěkném prostředí a beze
stresu řešit bezbariérovou úpravu
svého bydlení, bydlí ve velkém
městě, kde má k dispozici všechny
služby. Může využít tuto situaci i pro
hledání práce, komunikaci s úřady,
případně oslovit magistrát se žádostí
o získání bytu v Brně. A samozřejmě
může pravidelně využívat nejen
rehabilitaci, ale i veškeré nabídky
ParaCENTRA Fénix.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
13
závislá víc, než jsem si myslela. Pro
všechny zúčastněné je zdravé naučit
se tuto podporu vědomě vypnout.
Michaela: To je individuální. Když
jsou už doma vedeni k samostatnos-
ti, z této služby si tolik nevezmou. Já
vím, že bych samostatný život zvládla
i bez toho, a tak mám tuto zkušenost
jako můstek mezi rodinou, interná-
tem a samostatností. Když ale mám
říci nějaké zobecnění – ze své sou-
časné pozice sociální pracovnice vi-
dím, že někteří lidé na vozíku by na
samostatný život měli, ale mama ho-
tel je pohodlnější, a tak raději zůstá-
vají u rodiny; asi nikdy nezískali se-
bevědomí k takovému kroku. Někdo
prostě na to nemá povahu nebo mož-
nosti. V každém koutě republiky to
také nejde, někdo není schopen vzdát
se dosavadního bydliště a jít do větší-
ho města. Je to opravdu individuální,
ale zkušenost ze samostatného života
je pro lidi se znevýhodněním důležitá,
a čím dál víc si myslím, že by nebyla
k zahození ani u zdravých.
UČÍME SE VŠICHNI
Startovací, nácvikové, na půli cesty –
ať nazveme toto bydlení jakkoli, uka-
zuje se, že nový zákon o sociálním
bydlení by otevřel nové příležitosti
nejen jejich uživatelům, ale celému
sociálnímu systému. Z této zku-
šenosti vychází také služba České
asociace paraplegiků – pět bezbarié-
rových bytů v pražských Malešicích
je určeno pro vozíčkáře s poraněním
míchy, kteří jsou krátce po úrazu,
ještě nemají vyřešené vlastní byd-
lení, ale od začátku chtějí žít aktiv-
ně. Maximální doba pobytu je jeden
rok, dvojnásobně dlouhou šanci mají
tetraplegici s postižením horních
i dolních končetin, kteří chtějí žít bez
závislosti na rodinných příslušnících
a zařízeních pobytových služeb.
A tak by v mnoha obcích možná
poprvé poznali, jaký je život lidí s po-
stižením, jak jim přizpůsobit veřejné
služby, dopravu, kulturní i zdravot-
nická zařízení. Poznali by, jakým
přínosem pro zlepšení obyčejných
lidských vztahů může být přítomnost
živých příkladů odvahy, vůle a touhy
po normálním životě. A ještě něco,
dodává Taťána Waltrová: „Čím větší
samostatnost, tím menší společenské
náklady. Milionkrát jsme se už pře-
svědčili, že každá forma ústavní péče
je drahá. Někdy bez ní nemůžeme
být, ale když umožníme co největší-
mu množství lidí s postižením bydlet
a žít v běžných podmínkách, vrátí se
nám tato investice rychle a víceméně
natrvalo. Jen se musíme naučit počí-
tat jinak než v ročních tabulkách.“
Kdo je postižený od
dětství, často si zvykne
na soucit, nepřetržitou
pomoc a nekonečnou
obětavost okolí. Pak
je pro něj opravdu
těžké vyrazit do někdy
nepříjemného světa
svobody, odpovědnosti,
ale i nějakých nebezpečí.
Taťána zná život
postižených dobře.
A nemyslí si,
že nejvíce jim
pomáhá soucit.