Strana 26
KULTURA
Obdařena mnoha talenty se dostala
k architektuře i k divadelní scéno-
grafii. Nadešel čas skla. Potřebovala
si mezi profesními cestami vybrat –
a sklo vyhrálo. „Já šla ze scénografie,
přišla jsem ke sklu jinudy než třeba
Libenský, ten divadelní pohled se ve
mně přetavil,“ komentuje Dana Zá-
mečníková sama. Na jedné straně
jako architektka ctí věci jednoduché,
čisté a racionální, na druhé straně je
v ní silná touha vyjadřovat se pomocí
velkého příběhu.
Začala vytvářet scénické kompo-
zice, ovšem třeba dávná plastika Na
procházce (1981) měla jen několik
desítek centimetrů. Pak se rozmách-
la k tabulovému deskovému sklu,
povětšinou o rozměrech jedenkrát
jeden metr. Snaží se o abstraktnost,
ale do díla přimíchá vzpomínku. „Asi
můj největší boj, ale vždy se mi zá-
znam skutečnosti někam do rohu
dostane,“ připouští Dana, „potřebu-
ju mít tu story, vazby a souvislosti.“
Dost možná jí sama reflexnost skla,
odraz nebe na skle ležícím na zemi,
vybízí k návratům…
Zkusila jste být někdy sklu ne-
věrná?
Při hledání skutečně nadešel jeden
čas – kolem začátku tisíciletí –, kdy
jsem vyměnila sklo za plexisklo.
Vytvořila jsem cyklus s fotografie-
mi zpracovanými na počítači. Pokus
jít mimo stereotyp. Plexisklo má
hodně možností, lákavé mi připa-
daly ty jeho ostré tóny, mat a ne-
mat… Ale pokorně jsem se ke sklu
vrátila. Zdá se mi, že vrstvení skla
má nekonečné možnosti; někdy jde
jenom o jedno sklo, jindy o víc. Vy-
tvářím tak druhý plán, věci se objeví
jako by posunuté, plastika získává
prostor a hloubku.
Už v80. letech jste začala kromě
vlastní tvorby působit vzahraničí
jako pedagog. Ale individuality
nepředávají rády své zkušenosti,
nebo ano?
Já bych s tím označením pedagog
byla opatrnější. Prostě jsem jezdila do
škol na workshopy, jednalo se o ně-
kolikatýdenní úvazek. Samozřejmě,
že to byla taková divná doba, kdy se
nikam moc jezdit nedalo. Ven se ale
nepouštěli především sochaři a ma-
líři – avantgarda, sklář-výtvarník, se
v podstatě považoval za řemeslníka.
I proto mohla najednou na světovém
sklářském nebi zasvítit hvězda tako-
vého kalibru, jako byl prof. Stanislav
Libenský. On se svou paní, Jaroslavou
Brychtovou, stáli u počátků mých cest
na workshopy: jednou v proslulé ško-
le Pilchuck ve státě Washington pro-
mítali práce sklářských výtvarníků.
Moje snaha o novou dimenzi v práci
se sklem se studentům líbila, a pro-
to jsem později svůj obor přednášela.
Hostování má docela jiné parametry.
Třeba asijští studenti jsou pracovi-
tí, dělají do úmoru. Chtějí od člověka,
který přicestoval s jiným pohledem,
získat co nejvíc.
Ikdyž jste procestovala všechny
kontinenty avaše práce jsou za-
stoupené ve světových sbírkách,
právě země asijského kontinentu
jsou vám osobně hodně blízké.
Práce Dany
Zámečníkové na
skleněném, často
dvojitém nebo
vícevrstevnatém
„plátně“, vytvářejí před
divákem zvláštní prostor.
Jedná se odávné odrazy
voknech, letmý pohled
do deníku otevřeného
na určité stránce. To, že
velmi oblíbenou knihou
výtvarnice zůstává
celoživotně Alenka vříši
divů, je jejímu vnímání
blízké. Výtvarnice
postává před skleněným
zrcadlem nálezů aztrát.
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Daniny práce
si vážím nejen
pro její učitelský dar,
ale i pro její významný
umělecký přínos.
prof. Stanislav Libenský
Sama před
skleněným zrcadlem