Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVOT

ně náročnou logistiku každého dne: „Na všechny příjem-

né záležitosti včetně spánku mi zůstávají víkendové dny,“

připouští, „a často cestu domů proklimbám.“

K dětství téhle kdysi malé holčičky neodmyslitelně pat-

řilo, že se jí v pokoji velmi záhy objevil cestovní kufřík.

Její mamince hned po porodu sdělili, že Jitka zřejmě nikdy

nebude chodit. Všechno záviselo na cvičení a rehabilitaci.

A maminka se tomu intenzivně věnovala. Spolu s Hamzo-

vou léčebnou Luže-Košumberk, kde se lékařskému týmu

podařilo její stav stabilizovat. „Od tří let jsem tam jezdila,

vždy na čtyři měsíce,“ ohlédne se Jitka, „dětská mozková

obrna totiž vyžaduje opakované týdny léčby; až potom cí-

títe nějaké uvolnění.“ Byla vlastně pořád na cestě.

Do školy začala chodit v Jedličkově ústavu v Praze,

asi v jedenácti letech přišli psychologové podle posudků

na to, že dívenka přes svou dyslexii a dysgrafii prospívá

natolik, že může chodit do běžné základní školy doma,

v Mníšku. Ale co dál, po devítce? Jitka dlouho přemýšlela

o nějaké sociálně-právní specializaci.

Docela obyčejný

příběh?

Projíždím večerním vlakem kolem

budovy vcentru Prahy, kde jsem

společnou cestu sJitkou Křížovou

začínala. Zítra odstartuje její práce

právě na tomto místě. Každá minuta

na trase Praha–Jaroměř azpět

sdenní náloží 250 kilometrů má své

místo. Ato se Jitka sama při rychlém

přesouvání směrem kautobusovému

nádraží opírá ofrancouzské hole, své

náhradní nohy.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

„Je fakt, že jsem si už prošla i fází

na vozíku, jeden čas jsem už cho-

dila i bez berlí, teď dojdu kousek po

rovné podlaze, víc nic.“ To všechno

souvisí s diagnózou, s níž se narodi-

la. Prosím, seznamte se – Jitka Kří-

žová, 32 let, optimistická a tvrdošíj-

ná, prostě dubnový Beran. „Existují

přece i horší situace, než je dětská

mozková obrna, kterou mám já,“ ko-

mentuje stručně. „Pohybově i myš-

lenkově jsem na tom slušně. Já nikdy

nerezignuji; tak mě vychovala máma

spolu s léčebnými zařízeními.“

POŘÁD NA CESTĚ

Nechápu vůbec, kde vlastně na

všechno v životě bere čas, protože

jízdní řád každého dne má daný har-

monogram. Jitka vstává v Jaroměři

v půl čtvrté, doma je v sedm večer.

Přesněji řečeno, jediný vhodný a pří-

mý autobusový spoj, který musí při

cestě domů stihnout, jede v 16.40 –

a v 18.47 zastaví pár metrů od jejího

domu. Dnes se jedná o čas věnovaný

natáčení našeho rozhovoru. Pomalu

se sbližuji s tím promyšleným kolo-

točem, kdy musí eliminovat zbyteč-

né prostoje a dopravní problémy.

Odpolední spojení do Jaroměře

vlakem je podstatně komplikova-

nější, takže ho Jitka volí jen v nouzi.

Ráno ovšem po kolejích cestuje, ji-

nak by dorazila do zaměstnání poz-

dě. Před sedmou už bývá před bu-

dovou firmy, kde v půl osmé pouští

počítač. Jitka přiznává, že jde o hod-