Strana 17
17
Ovšem to by musela přidat baka-
lářské studium: „Můj velký problém
jsou jazyky; na škole se většinou vy-
žaduje znalost dvou řečí, a já měla
problém i s jednou!“ přiznává otevře-
ně: „Skončila jsem na středním stupni
a šla hned pracovat.“ Na svém prvním
místě skončila pro reorganizaci, ale
rychle, po čtrnácti dnech, získala tip
na místo v nadnárodní společnos-
ti, kde přijímají osoby se zdravotním
postižením. „V roce 2008 jsem na-
stoupila jako brigádník, později jsme
se dohodli na plném úvazku. Ve své
práci archivuji dokumentaci – podle
daných kritérií. Slušná práce, a navíc
mám kontakt s lidmi. Naučila jsem se
dělat svou práci, jak to nejlíp jde. To,
co pro to dělám, mi přijde normální,“
říká. „A to včetně dojíždění. Ještě se
mi nestalo, že bych nezvládla, co sku-
tečně chci! Beru život, jak jde, přizpů-
sobím se mu.“
OD VZTAHU KADRENALINU
KE KLIDU DOMOVA
Jitka zapomněla poznamenat ma-
ličkost - že ji doma, na konci každé
cesty, čeká přítel Miroslav. Nikdy
totiž nerezignovala na běžný život
se vším všudy. Přitaká energicky:
„Hodně věcí jsem si musela vždycky
zařizovat sama, ovšem být samostat-
ná šlo, jak to bývá, někdy líp, někdy
hůř.“ Rozhodně se nebojí zkusit co-
koliv nového: „Chystám se seskočit
padákem, cestovat do Japonska…
Těch lákavých adrenalinových zá-
ležitostí je hodně! Ráda v každém
ohledu testuji své limity, asi to v sobě
mám,“ připouští. Baví ji ale také ruční
práce, hraje ráda na počítači strate-
gické hry nebo skládá puzzle – při
podobných činnostech prý vypne
motor…
Se svým přítelem Miroslavem,
odborníkem v oboru počítačových
technologií, se seznámila v lázních;
má podobné postižení jako ona. Byli
kamarádi a po pár letech se přidala
k jejich vztahu ještě „jiná“ dimenze.
Původně sice bydlela v Praze, ale
v Jaroměři pracoval a bydlel on. Když
se dohodli na společné adrese, vzala
to jako příjemný fakt.
„Už jsme spolu strávili téměř de-
set let, mám zázemí a jistotu,“ říká.
Na svůj vztah sice nemají papír, zato
společné projekty ano. Teď se právě
zaměřují na společné bydlení s bez-
bariérovou úpravou, kde se počítá
se zcela pragmatickými podmínka-
mi – pro případ, že by se ocitli na
vozíku.
Společný domov pro život i pod-
nikání. A dost možná místo i pro
rodinu. Jitčino postižení není ge-
netické, proto není riziko možného
mateřství velké. „Uvidíme, až přijde
ta chvíle – zatím se podobným plá-
nům vyhýbáme.“
Naše cesta autobusem končí. Pří-
běh mladé ženy s hřívou rezavých
vlasů, která bývala doma jen chvilku.
Říkávala, že je doma všude. Pend-
lovala. Neplánovala. Neměla čas si
pravý domov vytvořit. A teď? Staví to
vysněné místo pečlivě jako obrázek
z jednotlivých kousků puzzle. Co na
tom, že cestuje za prací už dlouhých
osm let. I tentokrát dosáhne svého
cíle! Dokáže to. Řeknete si: tak běž-
ný, obligátní motiv? Ale ne, vůbec
není obyčejný, je na něm totiž Jitčin
domov.
Tady končí
kolotoč každého
pracovního dne
Jitky, za každý
časový prohřešek
se platí...
K dětství téhle kdysi malé holčičky
neodmyslitelně patřilo, že se jí
v pokoji velmi záhy objevil cestovní
kufřík. Její mamince totiž hned po
porodu sdělili, že Jitka zřejmě nikdy
nebude chodit. Všechno záviselo na
cvičení a rehabilitaci.