Strana 9
Agrese
mezi námi
Dnes jsem náhodou otevřela na
internetu článek, který popisoval
reakce lidí na různé fotky, selfie
a komentáře k aktualitám. Autoři
obvykle nebyli podepsáni nebo
jen přezdívkou. Jedno měly
všechny příspěvky společné:
Byly plné vulgarismů a urážek,
byly psány se snahou co nejvíce
jiného zesměšnit, pohanět, urazit,
ponížit… samá negativa.
Už sám fakt, že člověk ztrácí čas
nad něčím tak bezvýznamným, je
zarážející. K čemu je mu platné, že
XY nějak vypadá nebo něco dělá
či nedělá? Jeho vlastního života se
tato fakta dotýkají jen tím, že mrhá
čas čtením. A navíc v komentáři je
tolik zášti, zloby a agrese. Proč?
S tím možná úzce souvisí fakt
popsaný v jiném článku. Mnoho
lidí z generace narozené mezi
polovinou sedmdesátých let
a přelomem století, tzv. generace Y,
trpí depresemi a mnozí z nich
navštěvují psychiatra. Nevidí, že
úspěchy rodičů jsou podloženy léty
práce, a chtějí se mít také tak dobře,
ale bez vynaloženého úsilí. Vysnili
si obrázek světa a života, ale realita
je jiná. Byli přesvědčeni, že vydělají
balík peněz za minimum práce
a že určitě budou úspěšní. Jsou
vychováváni rodiči ve víře, že jsou
výjimeční a jedineční. Ale svět si
před nikým na zadek nesedne.
Článek obsahoval jednu velmi
dobrou radu: Sám sobě by měl
každý říci, v čem je úžasný, v čem
je natolik jiný a co umí zásadně
jiného než jeho vrstevníci. Když
nenajde odpověď, měl by s pokorou
přijmout svou identitu takovou, jaká
je. A snažit se nalézt ve svém životě
smysl, vytvářet hodnoty, věnovat
čas něčemu pozitivnímu. Ne jen
kritizovat a napadat.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
9
Text: ZDENĚK JIRKŮ
Když se člověk pohybuje ve světě
postižených a neziskových organi-
zací, které jim pomáhají, má nejednu
zkušenost s lidským nepochopením,
ale i přímo zabedněností. Pro mnoho
„řádných občanů“ je tělesné, mentální
nebo kombinované postižení přímo
viditelným znakem jakéhosi prokletí,
které nepřišlo samo sebou. Středově-
ké pověry žijí a přisuzují lidem s posti-
žením a jejich rodinám přinejmenším
těžký hřích, v horším případě spiknutí
s ďáblem. Osvěta – neosvěta, potkává-
me podobné tmářství docela často.
Osobně jsem zažil cestu vago-
nem metra, do kterého nastoupila
skupinka pasažérů s Downovým
syndromem. Byli upravení, klidní,
trochu zvědaví. A ejhle – nemalý po-
čet dobře oblečených cestujících si
nejprve odsedl a na nejbližší stanici
obsadil jiný vagon. Ředitelka pražské
Duhy, úctyhodné neziskovky pečují-
cí o mentálně postižené, mi vyprávě-
la, jaký odpor vzbuzovalo zřizování
chráněného bydlení v běžných do-
mech a kolik nesmyslů musela vy-
vracet. Můj dobrý známý, zakladatel
a ředitel velké neziskovky v Pardu-
bickém kraji, mi už před lety líčil, jak
dlouho museli překonávat protesty
obyvatel malé obce, když chtěli zří-
dit Domy na půl cesty. Nekonečné
příběhy o strachu z postižených dětí
zažily ve středočeském Slunci. Stej-
ný problém s autisty znám z Brněn-
ska. A mohl bych pokračovat o pro-
testech rodičů proti integraci malých
školáků s postižením právě do třídy,
kam chodí jejich syn nebo dcera,
o nechuti zaměstnat vzdělané, ale
na celý život viditelně poznamenané
mladé lidi, o populárním výroku pre-
zidenta této republiky o „výhodách“
segregovaného vzdělávání.
Jsme na začátku 21. tak špatně in-
formovaní, nebo nám něco brání po-
užívat zdravý rozum? Ale informací
je přece dost. Názorných, všude vi-
ditelných příkladů úspěšné integrace
postižených je přímo záplava. Příčina
nesmyslných tvrzení a uhýbání před
integrací bude spíš v mnoha lidech
samotných – jinakost v nich vzbuzuje
strach, odpor, chuť k zákazům. Pest-
robarevný svět se jim nelíbí, znají jen
černou a bílou. Žijí v bublinách svých
předsudků a bojí se vyhlédnout ven.
Až teprve vlastní bolestná zkušenost
s postižením, vážnou nemocí nebo
osudovým neštěstím jimi zatřese
a uznají, že i hodně nedokonalý člo-
věk je pořád člověkem.
Nikomu nepřeji, aby skončil na vo-
zíku, celoživotně omezený po vážné
mozkové příhodě nebo nevyléčitel-
ně nemocný. Ale každému přeji, aby
se sám v klidu zamyslel, jestli jeho
představa o normalitě není – slušně
řečeno – jenom obyčejná hloupost.
Nemusí se nahlas přiznávat, stačí,
když uzná, že svět má a bude mít ti-
síce barev a je to v pořádku.
Hloupost? Strach?
Staří známí…
JEŠTĚ V POLOVINĚ MINULÉHO STOLETÍ SE V TÉTO ZEMI NAPROSTO
BĚŽNĚ VĚŘILO, ŽE KOJÍCÍ MAMINKA NUTNĚ POTŘEBUJE ČERNÉ
PIVO A JAKMILE SE NÁDOR V BŘIŠE PŘI OPERACI OKYSLIČÍ,
PACIENT ZEMŘE. V KAŽDÉ HOSPODĚ SEDĚL NĚKDO, KDO TO VĚDĚL
ZARUČENĚ... SEDÍ TAM DODNES?
Pro mnoho „řádných občanů“ je
tělesné, mentální nebo kombinované
postižení přímo viditelným znakem
jakéhosi prokletí, které nepřišlo
samo sebou.