Strana 11
Silní, ne otrlí
Nikdy bych nechtěla být otrlá
a nepřála bych si, aby tato
vlastnost byla v této republice
příliš rozšířena. Otrlost, tento těžko
vyslovitelný pojem plný souhlásek,
se vyskytoval v češtině již před
staletími. A nikdy neměl dobrý
obsah.
Otrlý musel být voják prodírající
se polem, které bylo poseto
mrtvolami jeho kamarádů. Být
otrlý znamená být zvyklý na
hrůzu a utrpení druhého člověka
či druhých lidí, aniž se otřásám.
Být zvyklý na bídu, utrpení
druhých, pokračovat v práci či
plnění úkolů bez mrknutí oka.
Někdy je to nutné, někdy otrlost
předpokládá cynismus, tvrdost,
případně i bezcitnost. Pokud
patřím k těm, kteří tu hrůzu
rozsévají, pak k otrlosti patří i to,
že z hrůzy, kterou vidím, nemám
špatné svědomí, ba ani potřebu jít
těm druhým pomoci. Případně to
předpokládá netušit či nevědět, co
to je mít špatné svědomí.
Není to hezká vlastnost, i když lidé,
kteří žijí mnoho let v hrůze válek
a beznaději, mají k otrlosti blíže
než ti, jimž bylo dopřáno žít v jiné
dimenzi. Kdyby byl otrlý celý národ,
či lépe řečeno určitá společnost, asi
by dlouho nepřežila. Otrlý člověk,
podobně jako ten, kdo necítí bolest,
by sice svými činy druhé ohromoval,
ale i on sám by mohl brzy skončit,
neboť by mu chybělo varování,
obavy a zábrany, jakými je svědomí,
ale i bolest a soucítění s druhým.
Generalizovat, tedy
zevšeobecňovat určitou vlastnost
jedinců na celek, je nemožné.
Ale je možné říci, že český národ
toho přetrpěl hodně, ale přesto
přežil, a mnozí právě díky tomu,
že nejsou otrlí, umějí pomáhat –
a také pomáhají. Jsou tedy silní, ale
ne otrlí. S tím souhlasím.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
11
chtěla zbavit prášků, ale největší sen
je mít vlastní domeček. Abych se pro-
vdala a mohla mít rodinu!“
Jana je jedna z prvních lidí, které se
SPMP ve spolupráci s dalšími organi-
zacemi pokouší vyvést z dosavadní-
ho zdánlivě nepřekročitelného kruhu
– dostávají intenzivní péči a podporu,
a nežijí tedy samostatně. Nežijí samo-
statně, a tedy nemohou být způsobilí
alespoň k některým právním úko-
nům. Nejsou právně způsobilí, a tedy
nemohou plánovat svou budoucnost.
Představme si třeba naši každodenní
banalitu – platební kartu. Pro Janu a jí
podobné lidi zatím nedostupná vy-
moženost. Projekt Černá a Bílá nyní
mapuje bankovní služby tak, aby
byly alespoň zčásti přístupné lidem
s mentálním postižením a přitom byly
maximálně ochráněny jejich peníze.
Princip projektu je vlastně jednodu-
chý, ale pracný – obklopit „Jany“ kru-
hem důvěryhodných lidí, kteří v kaž-
dé situaci srozumitelně poradí. Pak by
měl soud rozvázat lidem s mentálním
postižením ruce. Měl, ale…
ZKUŠENOST PRÁVNÍKA
Jan Strnad ze společnosti OUIP je jed-
ním z právníků, kteří začali soudům
předkládat návrhy na změny statutu
dnes nesvéprávných. Jeho zkušenosti
nejsou zdaleka radostné: „Změna cel-
kové právní úpravy jen pomalu pro-
niká do rozhodovací praxe soudů i do
povědomí veřejnosti. Historicky byl
u nás mimořádně široce uplatňován
jen institut zbavování, respektive ra-
dikálního omezování svéprávnosti. Je
přitom výrazně přeceňována ochra-
na, kterou člověku přináší… Soudní
řízení v praxi tradičně nepřiměřeně
spoléhá na znalecké posouzení zdra-
votního stavu člověka. Přitom pod-
ceňuje posouzení jeho skutečné in-
dividuální situace, způsobu života,
rozhodování, formální i neformální
podpory, kterou má k dispozici. Jen
s ním je přitom možné realisticky
zvážit hrozící rizika a reagovat na ně
vhodným opatřením.“
Ta slova jsou povědomá. Celý náš
sociální systém je postaven na for-
málních předpokladech, které lidé
s jakýmkoli postižením i jejich rodiny
musí splnit, aby měli nárok na sociál-
ní služby a finanční podpory. Stále
slyšíme o miliardách a miliardách. Ale
nechceme slyšet, že situace a osu-
dy lidí se do tabulek nevejdou, že by
úřady práce a další orgány, třeba sa-
mospráv, měly dostat mnohem větší
prostor i odpovědnost při hledání nej-
lepších řešení pro konkrétní lidi. Když
k tomu připočteme běžnou praxi mi-
nulých let, kdy se v „protikorupčním“
boji vytvořila atmosféra pedantického
lpění na přesně vyplněných formulá-
řích, takže si nikdo nedovolí pomoci
ani tam, kde by to krásně šlo…
I proto nikdo neví, kdy se číslo z ti-
tulku začne opravdu snižovat.
Historicky byl u nás mimořádně
široce uplatňován jen institut
zbavování, respektive radikálního
omezování svéprávnosti.
Je přitom výrazně přeceňována
ochrana, kterou člověku přináší…