Strana 16
REFLEKTOR / ZÁPISNÍK
Zraní-li se atlet věnující se některému
z extrémních sportů, na patře mnohých už
se nevyhnutelně připravuje věta: může si za
to sám, nemusel tolik riskovat. Nemůžeme
si však nevšimnout, že jejich kousky přesto,
nebo právě pro risk baví miliony lidí, kteří
neváhají naplnit velké sportovní haly nebo
žasnou u internetových videí.
V Americe, kde jsou extrémní sporty
nesmírně populární, vznikla zajímavá
iniciativa Road2Recovery (cesta k zotavení);
dnes už je aktivní také v Evropě. Ukazuje
prstem na fanoušky a žádá: tihle lidé se
starají o vaši zábavu i inspiraci, proto jim
pomozte ve chvíli, kdy je toho zapotřebí.
Systémem crowdfundingu (drobných
příspěvků od jednotlivců, jichž však
internetová kampaň oslovuje obrovské
množství) pak vybírá peníze pro atlety, kteří si
při extrémním sportování přivodí úraz, nebo
dokonce smrt. Když se například nedávno při
skydivingu zabila velmi populární legenda
extrémního sportování Erik Roner (zůstala
po něm žena a dvě děti), podařilo se od jeho
fanoušků vybrat už přibližně sto padesát tisíc
amerických dolarů na podporu těch, kteří mu
byli nejblíže. Více než polovinu z plánovaných
sto tisíc dolarů už také nashromáždili
fanoušci Paula Basagoitia, který si v říjnu
poranil páteř při cyklistickém freeride závodu
Red Bull Rampage.
Ať už je náš názor na extrémní sporty
jakýkoli, iniciativě lze zatleskat za velmi
podařené propojení těch, kteří jsou jinak
často jen pasivními konzumenty oné zábavy,
s těmi, kteří pro ně tuto zábavu obstarávají.
Často bohužel na úkor svého zdraví.
• • •
„Představte si, že nevíte, jak vypadá úsměv
Mony Lisy nebo slunečnice od Vincenta Van
Gogha. Lidé vám o nich vyprávějí, a tak
víte, že existují – a přesto ten pohled nikdy
nemůžete zažít. Pro miliony lidí se zrakovým
postižením je to realita,“ uvádí ve Finsku žijící
designér Marc Dillon své prezentační video
k projektu Unseen Art (Neviděné umění). Za
přispění nadšenců chce vybrat třicet tisíc
dolarů a oslovit zástup počítačových expertů
na tvorbu 3D modelů, aby zkusili převést
ta nejznámější malířská díla do prostorové
formy.
Takový model je totiž velmi snadné
zhmotnit pomocí 3D tiskárny, kdekoli
by bylo potřeba – na univerzitách,
v knihovnách nebo za pomoci
specializovaných firem, které se 3D
tiskem zabývají. Marcův nápad spočívá ve
volném sdílení; pokud se mu nápad podaří
realizovat, počítačové modely budou volně
ke stažení a k dispozici každému, kdo o ně
projeví zájem. Aby svůj nápad vyzkoušel
v praxi, nechal vymodelovat a vytisknout
celý portrét Mony Lisy. Osahalo a „uvidělo“
ji pak několik lidí se zrakovým handicapem.
„Není to typická kráska,“ říká nevidoucí
dáma… „Má poměrně dlouhý nos,“ směje se.
Marc možná našel inspiraci
i v experimentu Touchable Memories
(Hmatatelné vzpomínky) singapurské firmy
Pirate 3D. Zde podle starých fotografií
vytvářeli malé plastové sošky, prostorové
ztvárnění dvourozměrných fotografií
a obrázků, které nevidomým pomáhaly
vzpomenout si na významné nebo prostě
jen pěkné momenty ze života, podobně
jako to děláme my při prohlížení fotografií.
Mladému italskému muzikantovi vytvořili
model obalu jeho hudebního alba. Staršímu
kameramanovi, který přišel o zrak ve stáří –
a přesto se mu podařilo natočit dokumentární
film, jehož scény má detailně v hlavě, ale
nikdy je neviděl – pak zhmotnili jednu z nich,
a konečně pak mladíkovi a mladé ženě
scénky z fotografií, které jim připomněly
dětství.
3D tiskem dnes vznikají i medicínské
protézy nebo obroučky na brýle za poměrně
nízkých nákladů, ale hlavně s vidinou,
že si malé objekty každodenní potřeby
nebo designované prototypy, které dříve
vyžadovaly hodiny práce a úsilí, bude brzy
každý moci vytvořit sám doma. Prezentační
video společnosti Pirate 3D ostatně končí
slovy: Technologie je jen nástroj. Dejme jí
smysl!
(šb)
Cesta k zotavení a úsměv Mony Lisy