Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

29

KULTURA

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

Malíř Ivan Ouhel (nedávno oslavil sedmdesátku) má rád

samotu ateliéru, kde denně maluje a kreslí. Jak říká, čmá-

rá pořád. Čerstvý jubilant vystavoval nedávno v Praze své

práce na papíře, mapu celé své profesní linie. Ateliérem tiše

prochází žena Ivana Ouhela (dále Ivan) Eva Adamcová (pro-

fesí grafička, dále Eva), která mu pomáhá při všem, co právě

dělá, třeba otočit více než metrové plátno. Zapojila se tedy

i do našeho rozhovoru. Eva s Ivanem spolu poprvé vystavo-

vali v roce 1977 – už jako partneři. Co jejich vztah vydrží,

si vyzkoušeli hned za pár let.

O krajinách

blízkých

i vzdálených

Nevím, proč moje první

asociace, když jsem

vstoupila do ateliéru Ivana

Ouhela plného rozměrných

pláten, byl film oamerickém

malíři Jaksonu Pollockovi.

Vymačkané tuby sbarvami,

rozmalovaný olej přichycený

na zdi, změť stékajících

barev na zemi. Všude

kolem kompozice krajin

plné geometrických tvarů.

To je osnova malířovy

krajiny – blízké ivzdálené.

Nositelem významu je často

expresivně naléhavá barva.

Své obrazy malíř signuje,

až když obraz odchází

zateliéru; do poslední chvíle

na každém znich pracuje.

Malíř tráví

ve svém ateliéru

pár hodin

každý den...