Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 21

21

nimálně šest hodin denně tam člověk

tvrdě maká,“ popisuje své dojmy.

POKROK DÍKY REHABILITACI

Výsledky se dostavily vcelku brzy,

i když pro nezainteresovaného člo-

věka mohly být zpočátku nepatrné.

Lucie však byla nadšená. „Podařilo

se nám Katku nastartovat zpět do

života. A asi to bylo za pět minut dva-

náct. Slovenští lékaři říkali, že kdyby

se čekalo ještě půl roku, naděje na

zlepšení by se přiblížily nule,“ popi-

suje Lucie, která musí Katčin příběh

vyprávět za ni. Její kamarádka však

souhlasně přikyvuje. Ačkoliv díky

intenzivní logopedii už občas nějaké

to slovo řekne, mluvení je zatím jen

vysněným cílem. Také paměť se te-

prve probouzí ze spánku a její poru-

chy budou Kateřinu pravděpodobně

provázet po celý život.

Piešťanský pobyt se stal pomyslným

i skutečným bodem zvratu. Po návratu

začalo vše vypadat růžověji. Lucie už

před odjezdem na Slovensko dokázala

Kateřině zajistit místo v programu sa-

mostatného bydlení libereckého Jed-

ličkova ústavu. V něm našly propojení

vlídného domáckého prostředí s kva-

litní péčí a intenzivní rehabilitací.

Dnes už Kateřina není netečný

ležák. Sedí na svém novém vozíku

a postupně rozhýbává ruce, takže

dokáže i kousek sama popojet po

místnosti. Umí už také normálně jíst.

Především se však zajímá o dění ko-

lem sebe – ráda poslouchá hudbu,

dokonce byla i na koncertě. Stýká se

s ostatními obyvateli samostatného

bydlení, navštěvují ji přátelé a rodi-

na. Chodí s nimi na výlety po městě.

Vánoce strávila s pomocí své sestry

u maminky. Nedávno jí Lucie s ko-

legyní Lenkou Halamovou společně

připravily velkou oslavu 35. naroze-

nin, kam přišla popřát rodina, přá-

telé i dárci. Bohužel tam chyběl její

syn. Od svého úrazu ho neviděla. Je

to však příliš citlivé téma, o kterém

jsme spolu dál nemluvili.

DOBRÝ KONEC?

V rámci libereckého Jedličkova

ústavu provozuje společnost Sare-

ma fyzioterapii a nově také obdobu

metody Therasuit. Kateřina patřila

k prvním pacientům, a vlastně se tak

spolupodílela na jejím rozjetí. Měsíč-

ní náklady stoupají až na 38 tisíc ko-

run. Lucie se proto tuto částku snaží

pokaždé sehnat od dárců a dosud se

jí to úspěšně daří. Jejích schopností si

všimli i pracovníci Saremy – a přijali

ji dokonce na pozici terénní sociální

pracovnice. Jako profesionálka teď

shání finance na rehabilitaci nejen

pro Kateřinu, ale i pro další klienty.

Aniž by to plánovala, nezištná pomoc

kamarádce vyústila v profesní příle-

žitost, kterou do té doby marně hle-

dala. Kdyby to takhle pěkně na světě

fungovalo vždycky…

Jaká bude další kapitola Katčina

příběhu, zatím nikdo neví. Pokrok, je-

hož (nejen) s Lucčinou pomocí dosáh-

la, je skutečně pozoruhodný a snad

bude pokračovat. Pod happy endem

si ale každý může představovat něco

jiného a tváří v tvář dramatickému

životnímu zvratu se měřítka hodnot

posouvají. Dnes se podle svých slov

tlumočených Luckou, ve které našla

nejlepší kamarádku, cítí dobře. Sa-

mozřejmě s výjimkou bolestného od-

loučení od malého synka.



Dnes už Kateřinu zajímá dění kolem ní, vyráží na procházky,

navštěvuje ji rodina i přátelé.

Podařilo se nám Katku nastartovat

zpět do života. A asi to bylo za pět

minut dvanáct. Slovenští lékaři říkali,

že kdyby se čekalo ještě půl roku,

naděje na zlepšení by se přiblížily nule.