Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / ČASOVÉ ROZDÍLY V ZÁVISLOSTI NA POSTIŽENÍ

ZASPAT NA STARTU? (RÁNO)

Všichni tři vstáváme okolo 7. hodiny

ráno. Michal o čtvrthodinku časněji,

protože musí absolvovat polohování.

To mu s ranní toaletou a snídaní za-

bere celkem hodinu.

Já kupodivu dokážu držet krok

s Helenou. Je to ovšem tím, že ona si

po zazvonění budíku ještě 11 minut

poleží. Tenhle náskok mi umožní mít

vyřízenou koupelnu s toaletou (25

min.), oblékání (10 min.) a snídani

prakticky ve stejný čas. Helena zatím

stihne probudit mladší sestru, najít

učebnice a odchytit kočku, která jí

utekla z bytu na chodbu, navíc ustlat,

což my s Michalem neřešíme – patří

to mezi věci, které zůstanou nedodě-

lané, případně je za nás udělají jiní.

Těsně před osmou ranní jsme já

i Helena připraveni odejít z domova,

Michal ovšem má v tu chvíli v bytě

teprve deset minut asistenta, se kte-

rým v následující hodině absolvuje

vstávání, usazení na vozík, hygienu,

braní léků, oblékání a přípravu na

odchod do práce.

Přebírám čtyřletého syna Tondu

a jdu s ním k autu do garáže před do-

mem. S jeho dětským rozvláčnějším

tempem obouvání, upoutáním do se-

dačky a mým nastoupením vše trvá

dalších 10 minut. Při troše štěstí by-

chom mohli na ulici cestou do školky

zahlédnout Helenu v autobuse, kterým

před pár minutami vyrazila na fakultu.

Díky tomu, že pracovnice školky

chodí na zavolání přebírat mé dítě

přímo k autu, je vše vyřízeno za ně-

kolik minut a můžu vyrazit do prá-

ce. Zatímco Helena usedá do poslu-

chárny a já v půl deváté přicházím

na pracoviště, Michal s asistentem

teprve dokončuje veškeré ranní ne-

zbytnosti, takže do zaměstnání vyrá-

ží až o tři čtvrtě hodiny později než

já. Jede na svém elektrickém vozíku

a trvá mu to 15 minut – má štěstí, že

pracuje blízko svého domova.

PAUZA VPLÁNU (DOPOLEDNE)

Dopoledne všichni tři trávíme pra-

cí nebo studiem. Za zmínku stojí, že

Helena během 15minutové přestáv-

ky mezi přednáškami stihne: toaletu,

svačinu, hledání další učebny a pokec

s kamarády. Během té další opět toale-

tu, pak přeličování, rozčesávání vlasů

z culíku, čekání na výtah a přechod do

učebny na druhém konci školy.

Mně zabere jen návštěva toalety

a jedno „vyběhnutí“ na cigaretu do-

hromady 35 minut. Ještě velkorysej-

ší pauzy musí mít ve svém harmono-

gramu Michal. Po půlhodině na oběd

(stejnou dobu mu věnuji i já s Hele-

nou, i když v různých časech) se ve

12.30 vydal k domovu na WC. Tam

má totiž nezbytný zvedák. V práci je

tak zpátky až o hodinu později.

Chození na toaletu během dne je

zkrátka pro vozíčkáře velkou udá-

lostí. Nejenže mnohým zabere vyko-

nání této základní potřeby více času,

ale musí také řešit různé technické

překážky. I z toho důvodu často tuto

nezbytnost odkládají a méně pijí,

čímž škodí svému zdraví.

Helena pak mezi přednáškami

hravě stihne převlékání na školní

tělesnou výchovu, trénink samot-

ný a následnou sprchu a obléká-

ní. Já bych jen na tyhle poslední

dvě činnosti potřeboval minimálně

30 minut v optimálních podmín-

kách. Jí stačilo sotva 15…

CO JE VLASTNĚ NEJRYCHLEJŠÍ?

(ODPOLEDNE)

Michal se ve 14.30 vydává na pracov-

ní schůzku. Trasa Černý Most – Pal-

movka mu zabere třicet minut, proto-

že musí přes Vysočany, navíc tramvají,

neboť Palmovka nemá výtah. Helena

bezbariérovost řešit nemusí. V 15.30

jí končí škola, takže po krátkém hovo-

ru s kamarády odjíždí domů.

Já se pohybuji všude autem, což

je, možná překvapivě, nejrychlejší

způsob přepravy. Neřeším bezbarié-

rovost spojů a odpadá mi docházení

na zastávky i čekání na příjezd MHD.

Navíc mohu bez problémů přesou-

vat také děti. Odpoledne po práci tak

vyzvedávám Tondu ve školce. Na

hodinu se stavujeme doma. Čas vy-

plňujeme hraním, marnými pokusy

o úklid, venčením psa a mojí kávou.

Pak jedeme autem do Obchodního

centra Chodov, byť je to pěšky asi pět

minut. Přesun nákupu i dětí se tím

podstatně ulehčí, nehledě na to, že se

nemusím namáhat jízdou do kopce

a zároveň se vyhnu vrtochům počasí

– tudíž i oblékání sebe a syna. I tak

Díky tomu, že pracovnice školky

chodí na zavolání přebírat

mé dítě přímo k autu, je vše vyřízeno

za několik minut a můžu vyrazit

do práce.

Helena hodně

času věnuje sportu

a studiu. Bez

handicapu jí mezi

činnostmi stačí

kratší pauzy.