Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 33

33

Některého z mých příspěvků, který

se týkal Centra Paraple, si všimla

jeho bývalá ředitelka Alena Kábr-

tová, a poslala text i panu Zdeňkovi

Svěrákovi. Nakonec to dopadlo tak,

že o Zalitý kaktus projevilo zájem

vydavatelství Grada, došlo k rozší-

ření obsahu, doplnění ilustrací, ofi-

ciálnímu křtu knihy v paláci Luxor

Zdeňkem Svěrákem – a uvedení Za-

litého kaktusu na knižní trh. Příběh

té knížky je pro mě zázrak. Moc si

vážím i role pana Svěráka, toho, že

si knížka nalezla a stále nachází své

čtenáře.

Mimo jiné nadšeně píšete oelek-

trickém vozíku, svém parťákovi

do pohody inepohody…

Elektrický vozík je pro mě tím, čím

je padák na zádech výsadkáře nebo

surf na mořské vlně. Představuje pro

mě svobodný pohyb in natura. Každý

rok podnikám výpravy, které dělají

z „ležáků“ jezdce. V roce 2016 jsme

jeli z Kvildy do Prahy a v tomto roce

jsme projeli jižní Moravu.

S elektrickým vozíkem každý rok

cestuji i za sestrou do Španělska.

Před dvěma lety jsem se za ní a sy-

novci vydal neohlášeně úplně sám.

Letěl jsem do Sevilly, kde jsem strá-

vil celou noc, a ráno pokračoval do

Palmy del Río, kde moje sestra žije.

Když jsem se u ní doma na Vánoce

objevil, jako bych v praxi potvrdil

názor mého fyzioterapeuta, který

vždycky říkal: „Být nepohyblivý pře-

ce neznamená být nemohoucí.“

Ráno po nabití bývá na ovládacím

panelu mého vozíku sedm čárek.

Sedm čárek jako sedm bojovníků,

se kterými denně dobývám území.

Každý večer vozíček usíná poblíž mé

postele, zapojený v nabíječce, aby-

chom druhý den mohli znovu vy-

kročit do nového dne společně. Je to

můj parťák.

Vposlední době jste se pustil ido

moderátorství – tohle vystoupení

naživo je docela něco jiného než

psaní. Jaké to bylo poprvé?

Moje moderátorství probíhá v rámci

večerů projektu Centra Paraple, Pod

parapletem, nebo moderuji plesy pro

handicapované. Na první dlouhé in-

terview se Zdeňkem Svěrákem jsem

se připravoval celé dva měsíce. Mo-

derování je opravdu těžké, za nikoho

se nelze schovat, všechno se děje

na scéně a naživo. Hodně záleží na

formulaci otázek, na tom, jak roz-

hovor „řídíte“, jakou návaznost volí-

te, aby se osobnost sedící vedle vás

cítila dobře, pak bude totiž odpoví-

dat v pohodě, která se přenese i na

posluchače. Velkou moderátorskou

moudrost obdivuji u pana Marka

Ebena, který byl v květnu také naším

hostem. Velmi si téhle práce vážím…

Klub vznikající na platformě uni-

verzity, ve které se angažujete, je

zřejmě zcela mladá akvizice…

S Metropolitní univerzitou Praha

jsme letos na podzim založili spor-

tovní oddíl Školy bez bariér, který

tvoří studenti a absolventi Metropo-

litní univerzity. Jsme na samotném

začátku, ale pravidelně se účastníme

běžeckých závodů, kde naši studenti

startují na svých vozíčcích. Někdo by

si řekl, co je to za závod, když jen dr-

žíme páčku v ruce, nemáme na sobě

nic z té rozmanité běžecké výstroje

a nebolí nás těla. Ale ona účast je ně-

kdy víc než samotné závodění!

Další spolupráci s jinými sportov-

ními kluby a organizaci větších spor-

tovních událostí i v jiných sportech

plánujeme na rok 2018, kdy bude

Metropolitní univerzita slavit patnáct

let od založení projektu Škola bez

bariér.

Ale to není vaše první setkání se

sportem...

V Janských Lázních byl vychova-

tel Petr Alina, který nám ukázal, že

se dá hrát florbal na elektrickém

vozíku. S nadšením nám ten sport

přiblížil a my za jeho pomoci začali

na internátu akademie Powerchair

Hockey hrát. Všichni jsme společně

začínali, takže nikdo nebyl zvýhod-

něný před druhým. Všem nám to jelo

nesnesitelně pomalu, všichni jsme

usilovali o rychlejší stroje, hledali

jsme grif na ovládání vozíku i hokej-

ky. Po třinácti letech je tenhle sport

úplně někde jinde. Máme v ČR ligu,

pořádáme mezinárodní turnaje a vy-

jíždíme i do zahraničí, Česká repre-

zentace se také dvakrát zúčastnila

mistrovství Evropy.

Jaké máte další plány?

Co se týče psaní, docela jsem se

zahltil jinými aktivitami, takže ve

vlastním psaní moc nepokračuji. Ale

píši teď pro jiné. Pracuji na osvěto-

vé publikaci o životě po poškoze-

ní míchy a na knížce rozhovorů,

která vznikne při příležitosti oslav

15. výročí Školy bez bariér Metropo-

litní univerzity Praha.

Vaše nová „životní knížka“ se

utěšeně zaplňuje – akdyž ktomu

přidáme vaši přítelkyni, jste

šťastný muž…

Každý rok po úraze vnímám jako bo-

nus. Letos těch bonusových let je už

sedmnáct. Půjčil bych si na odpověď

výrok ze své knížky: Život na vozíku

není horší, je prostě jiný a oproti ži-

votu před úrazem má jednu zásadní

výhodu – ještě nebyl ukončený.



Život na vozíku není horší,

je prostě jiný a oproti životu před

úrazem má jednu zásadní výhodu –

ještě nebyl ukončený.

Václav Uher:

Zalitý kaktus, Grada, edice Cosmopolis, 2017, www.grada.cz

Více informací: zalitykaktus.blogspot.cz