Strana 35
35
nám kávu předá. Mladík nás však po
chvíli ujišťuje, že nápoje samozřejmě
přinese, přece si je nebudeme složitě
přemísťovat samy! Ať jen si v klidu
vybereme stůl.
Uklidněny příjemnou obsluhou
a naladěné na voňavou kávu se
obracíme zpátky do místnosti.
Kavárnička je plná stolků různých
barev, velikostí a výšek, trochu jako
nábyteček v domě pro panenky.
S údivem však zjišťujeme, že
u žádného z nich není ani jediná
židle! Zmateně stojím uprostřed
a teprve teď si konečně uvědomuji,
že všichni, koho jsme tu potkali, sedí
na vozíku. Manželský pár u zeleného
stolku v rohu, tři veselé studentky
u červeného stolu pod oknem i oba
obsluhující mladíci – všichni si sedí
na své vlastní kolečkové židli. Jen my
dvě, podivně zkroucené pod sotva
stošedesáticentimetrovým stropem, se
tu tyčíme jako mimozemšťané zrovna
spadlí z Marsu.
Zatímco se mi v hlavě odvíjí
náhlé poznání, objeví se vedle nás
číšnice, pochopitelně také vozíčkářka,
a na šikovném pojízdném pultíku
veze naši objednávku. V obličeji
se jí při pohledu na nás odehraje
podobná série výrazů, s jakou
jsme se setkaly při objednávání. Se
závěrečným přeochotným úsměvem
nám na žlutý stůl, u nějž jsme se
zastavily, skládá naši objednávku.
Nedá se nic dělat, máme kávu,
budeme ji pít. Opatrně tedy zkouším
slečně naznačit, že si nemáme na co
sednout. Zatváří se ustaraně. „To je
vlastně pravda…“ Chvíli se bezradně
rozhlíží a pak se začne omlouvat. „No,
víte, on pan majitel chtěl kavárnu už
dávno přizpůsobit, ale ono je to tak
složité… Navíc památkáři… No, zkrátka,
my ještě přizpůsobení nejsme.“ Ve tváři
jí zřetelně čtu mírný soucit. Náhle se jí
však obličej rozzáří. „Ale víte co? Teď si
vzpomínám, že vlastně koupil dvě židle,
aby tu bylo aspoň základní vybavení!
Někde je máme! My jsme je časem
uklidili, víte, sem nepřijde vztyčenec,
jak je rok dlouhý, když to tu není
přizpůsobené. Dali jsme je do úklidové
místnosti, já vám je hned přivezu!“
A radostně míří do rohu, otevírá nízké
dveře a vytahuje několik pojízdných
kyblíků, mop, starou ceduli a konečně
také dvě zaprášené, zřetelně už pár
měsíců nepoužívané židle. U pultu
si vyžádá hadr, židle pečlivě otírá
a nakonec je s výrazem maximální
hrdosti přisouvá k našemu stolu.
Srdečně děkujeme na všecky
strany a sedáme si na židle. Bohužel
se nám to příliš nedaří. Stůl je tak
nízko, že se nám pod něj nohy nechtějí
vejít. Studentky od sousedního stolu
nám s hihňáním vysvětlují, že jsme
si vybraly žlutý stůl, který je pro
vozíčkáře malého vzrůstu na nízkých
mechanických vozících! A že by
snad bylo lepší přesunout se támhle
k modrému, ten je pro električáky.
Jediný pohled mi ale stačí na to, abych
odhadla, že ten je zase tak vysoký, že
bych kávu měla až pod bradou. Jistě
je tu i nějaká barva stolu, který má
normální výšku, ale připadám si při
vší té pozornosti tak trapně, že raději
statečně dřu stehny o svůj žlutý stolek
a soustředím se na kávu.
Pozornost opadla, konečně.
Popovídaly jsme si, dopily kávu
a chystaly se k odchodu. Opět se
zkrouceným krkem pod stropem
jsem očima zapátrala po toaletách.
Kamarádka pochopila můj pohled
a tiše mi povídá: „Prosím tě, nechceš
si radši odskočit v nákupním centru?
Je tady za rohem a je parádně
přizpůsobené…“ Vřele souhlasím.
Když jsme konečně narovnaly záda
na čerstvém vzduchu, ohlédla jsem se
ještě na ceduli nad kavárnou. Stál na
ní název: PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ.