Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / SAMOTA SENIORŮ

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Libuše Žamberská letos získala dru-

hé místo v soutěži klubů SenSen

(Senzační senioři). Vede lovosické

seniory už dlouhá léta a nedá si po-

koj: „Vlastně to začalo mým onemoc-

něním zhoubným nádorem. Zvládla

jsem to, ale když vás po ozařování

vyprovodí domů a objednají na kon-

trolu třeba za tři měsíce, najednou si

řeknete: co teď? A začala jsem or-

ganizovat cvičení. A tanečky. A vý-

lety…“

Povrchní pozorovatel by řekl, že

v Lovosicích se všichni znají. Ne, ne.

I tady se může stát, že starší člověk se

ocitne v těžké situaci. Nemoc, úmrtí

partnera, vážné omezení pohybu, ale

i složitější finanční situace začnou

najednou muže nebo ženu izolovat

od okolí. Se svým problémem se

uzavírá do ulity samoty a tím, třeba

nevědomky, svůj život ještě zhoršu-

je. Jaká je naděje, že si takového ob-

čana vůbec někdo všimne?

Lovosický seniorský klub Úsměv

je úspěšný nejen svými aktivitami,

ale také svou otevřeností – jeho akce

Seniorské

Lovosice

Malé nahlédnutí do

menšího města, kde

se sdružili senioři nejen

kvůli cvičení, zájezdům

nebo jiným obvyklým

aktivitám, ale především

proti ničivé samotě.

může navštívit každý, jeho činnost

je viditelná při nejrůznějších osla-

vách. Ale hlavně: jeho členky (mužů

zde moc nepotkáte, stydí se?) žijí

s opravdu otevřenýma očima. Umějí

se nejen citlivě zeptat na problémy,

ale také nabídnout pomoc. S lékařem,

se sociální pracovnicí, s právníkem

i s městským úřadem. Protože samo-

ta někdy pramení ze studu, z falešné

skromnosti, ze strachu, abych nevy-

padal divně… A pomoc není podmí-

něna pravidelným cvičením. Někdo

pojede raději do divadla, jinému stačí

komentovaná procházka.

Takže: nemusejí se všichni znát,

ale mohou o sobě vědět. Zejména,

když se najednou „hroutí“ svět. Ma-

rie Karfíková to zažila: „Najednou

ode mne odešel manžel. Řeknete

– a co má být? Rozvádí se kdekdo!

Jenomže po tolika letech manželství

si prostě nevíte rady. Ani se sebou,

ani se spoustou praktických věcí.

Nemoc, úmrtí partnera, vážné

omezení pohybu, ale i složitější

finanční situace začnou najednou

muže nebo ženu izolovat od okolí.

Cvičení se

v Lovosicích

stalo klíčem

k dalším

aktivitám.