Strana 17
17
mám smůlu,“ konstatuje Michal, ale
vlastně se tomu spíš směje.
Většinu dne stráví na elektrickém
vozíku u obrazovky televize a počí-
tače. Návštěva kina, divadla nebo do-
konce nějaký výlet jsou výjimečným
nadstandardem. Dovolená je z říše
snů. „Ale alespoň můžu vyrazit na
balkon,“ dává průchod svému ironic-
kému nadhledu.
Jakkoliv se Michalova situace
může jevit jako neradostná, on pů-
sobí optimisticky, a především teď
ve srovnání s minulostí zažívá hez-
ké časy. „Když mi bylo 35, mým ro-
dičům bylo přes 75 let a péči o mě
přestali zvládat. To jsem zrovna
dostudoval vysoké školy. Jednoho
krásného dne jsem se vrátil z puťáku
a bylo mi oznámeno, že se pojede-
me podívat do ústavu sociální péče
ve Snědovicích u Štětí. Když jsme
se vrátili domů, máma mi řekla, že
tam budu bydlet. Já chápu, že to se
mnou měli těžké, ale mohli to se
mnou ales poň probrat. Ocitl jsem se
prakticky v léčebně dlouhodobě ne-
mocných. Tak 80 % klientů tam mělo
mentální postižení. První tři měsí-
ce, než jsem si jakžtakž zvykl, byly
strašné. Vztekal jsem se, ale bylo mi
to houby platné. Rodiče si mě brali
jednou za měsíc na týden do Prahy.“
Naštěstí měl v hlavním městě stále
trvalé bydliště, takže si mohl zažádat
o bezbariérový byt. Ten sice v roce
2011 dostal, ale místo radosti přišla
další těžká zkouška. „Přestěhoval jsem
se a zamiloval do jedné ženy, která mi
začala poskytovat domácí péči. Jenže
se z toho vyklubal spíš pětiletý domá-
cí teror. Všechno mělo soudní dohru,
ocitl jsem se v osobním bankrotu.
Nechci o tom už ani moc mluvit, jsem
rád, že je to za mnou,“ vypráví Michal.
Od roku 2016 je stálým klientem
Asistence a její iniciativu „Zařaďte pět-
ku!“ vítá a podporuje. „Určitě by mi to
ohromně pomohlo! A někdo by se měl
vážně zamyslet nad tím, proč je dosa-
vadní systém nastaven tak, že musím
investovat a riskovat vlastní kapitál,
abych si zajistil existenci – a to si roz-
hodně nijak nevyskakuju.“
Rok 1990.
Před sebou
studijní úspěchy,
ale i krize a obavy.