Strana 6
REFLEKTOR
Nemáme stejné šance
Se Šimonem Pánkem, zakladatelem
a ředitelem Člověka vtísni,
o začátcích českého neziskového sektoru,
vyspívání společnosti a naději pro budoucnost.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Člověk vtísni je výraznou or-
ganizací českého neziskového
sektoru. Uplynulých třicet let
spoluvytvářel odvětví, které tu
nemělo tradici. Jak na počátky
vzpomínáte?
Bylo to velké dobrodružství začínat
na koleně v pár lidech, bez struktu-
ry, jen s energií a nadšením, což bylo
asi velmi podobné jako v Kontu Ba-
riéry. Reagovali jsme prostě na něco,
co jsme doma i venku vnímali jako
problém. S týmem jsme si vždy řek-
li, jestli s tím můžeme něco udělat.
Když odpověď zněla, že můžeme, tak
je jasné, že musíme!
Prvních deset let bylo hodně ži-
velných na bázi kamarádství. Další
dekáda byla o profesionalizaci a bu-
dování struktur. Teď bych řekl, že jde
hlavně o přesnost a korporátnost.
Největší výzvou zůstává, aby stále
rostla profesionalita, ale nezmizel
svobodný aktivní duch a přátelská
atmosféra.
Změnila se nějak motivace vašich
dnešních zaměstnanců?
Máme spoustu nových zaměstnan-
ců, ale jejich motivace je po celou
dobu v podstatě stejná či podobná.
Jde stále o podobný typ lidí, kteří
mají odněkud vypěstované silnější
sociální cítění. Každý má možná jiný
instinkt, ale hodnoty jsou podobné.
Co se změnilo, tak je vnímání svě-
ta. Začínali jsme v postsovětském
prostředí, kde spolu se svobodou
explodovaly potlačované konflik-
ty uvnitř společnosti. Nebyl inter-
net, bylo drahé a náročnější někam
cestovat. Současné generaci je tak
někdy bližší problematika v daleko
odlehlejších místech, jako je třeba
Afrika.
Často jde onáročnou práci, mění
se váš tým hodně?
Naši práci dělají srdcaři a to nasa-
zení jim bere dost sil. Tady v České
republice je poměrně velká fluktua-
ce lidí v sociálních službách. Naší
cílovou skupinou jsou sociálně vy-
loučení, což je těžká práce, u které
je náročné vidět pozitivní výsledky,
a navíc to děláte za málo peněz.
Někdy přijímáme lidi vědomě jen
na dva až tři roky. Jde především
o cizince, které nasazujeme do roz-
vojových projektů v zahraničí. Jinak
střední a vyšší management je vel-
mi stabilní, v průměru ho tvoří lidé,
kteří jsou u nás deset let. Celkově
pro Člověka v tísni pracuje přibližně
dva tisíce lidí a složení týmu reaguje
na aktuální potřeby, které se mění
doma i ve světě.
Jaké byly vaše začátky?
Mě osobně tehdy nová doba uchvá-
tila a odtáhla od studia přírodovědy,
protože jsem byl lajdák. Strhly mě
jiné aktivity a zároveň mi hrdost
nedovolovala odevzdat diplomovou
práci, která by jen tak nějak prošla.
Chtěl jsem jako skaut nebo londo-
novský hrdina stát na správné straně
a asi to mne vedlo k prvním humani-
tárním akcím. Cestoval jsem do růz-
ných míst SSSR, takže když se roku
1988 odehrálo zemětřesení v Ar-
ménii a viděl jsem, že náš stát nijak
systematicky nezareagoval, přišlo mi
přirozené se do toho s partou přátel
pustit.
Reagoval jste na základě pasi-
vity státu. Není to vlastně tak,
že státu vyhovuje, že se oněco
nemusí starat audělají to za něj
neziskovky, které si na to ještě
seženou peníze od lidí afirem?
Lidé si vždy pomáhali, vždyť je
to i v pohádkách, od dětství jsme
k tomu vychováváni. Altruismus je
Máme spoustu nových zaměstnanců,
ale jejich motivace je po celou dobu
v podstatě stejná či podobná. Jde stále
o podobný typ lidí, kteří mají odněkud
vypěstované silnější sociální cítění.
Každý má možná jiný instinkt, ale
hodnoty jsou podobné.