Strana 35
nejhoršího – a pár dní nato ho potkám
na schodech. Sice s rouškou, ale ještě
mi salutoval, kašpar! Přece je musej
držet v karanténě…“
Lékařka mi skočila do řeči: „Armáda
to bedlivě kontroluje. A kolik máte ve
vašem domě opravdu nakažených?“
Na to jsem byla připravená: „Úředně
nikoho. A to je největší záhada. Se
mnou na patře bydlí profesor Zbýzek.
Kdybyste slyšela, jak kašle! Skoro mi
přitom vopadává vomítka. To jsou
přece jasný příznaky, ne? Je mu taky
skoro osmdesát. Sice se o něj stará
dcera, chodí za ním třikrát do tejdne,
ale ten kašel…“
„Já pana profesora dobře znám.
Má těžké astma, takže se kašli
úplně nevyhne. Ale jinak je celkem
v pořádku. A chodí pravidelně na
kontroly…“
„Takže pravidelně na kontroly. Do
nejhoršího prostředí. To jste mě teda
neuklidnila. Já už nevím, co dělat.
Kam se vrtnout… Nemáte na to nějaký
prášky?“
„Prášky ne, ale odborníka bych pro
vás měla.“
„Odborníka? Snad ne psychiatra? To
mi doporučovali ti policajti.“
„Kdepak, ale určitě by vás zajímalo,
co si o tom všem myslí paní Margot…“
„Margot? Neznám…“
„Nejlepší věštkyně široko daleko.
Říká se o ní, že tuhle epidemii
předpověděla už předloni. A dokonce
ví, co a kdo ji způsobil.“
„Tak s tou chci mluvit. Konečně
pevnej bod! Moc vám děkuju, paní
doktorko. Moc. A přijdu vám říct, jak
jsem dopadla.“
Vystřelila jsem z ordinace
a pelášila k paní Margot. Proč jí
nikdy neukážou v televizi? Ale já
mám času dost a ráda jí s osvětou
pomůžu. Moc ráda!
35
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ