Strana 30
KULTURA / EVA JIŘIČNÁ
a důsledně na mne aplikovala způso-
by, jak se má člověk na světě chovat.
Já jsem se narodila během okupace
Zlína německou armádou. Museli
jsme se stěhovat do místa, kde měli
architekti pracovat na poválečné
obnově města. Maminka se snažila
své děti vychovat tak, abychom se
nezlomily, opakovala nám, že kaž-
dý problém se musí vyřešit – ať jde
o komplikovanou nebo nepříjemnou
věc. Nejde obejít, jde jen řešit. Kromě
jiného se jako součást do mé výcho-
vy promítla maminčina úspornost,
tahle záležitost se také objevuje na
mých stavbách.
Převzala jste štafetu po otci, ale
ve Zlíně, proslulém cihlovou vý
-
stavbou – máte realizované pro-
jekty sdocela odlišnou filozofií.
Doba se mění, baťovské plány byly
už rozjeté, když můj otec jako archi-
tekt k Baťovi nastoupil (1937). Než
se orientoval a vlastně „rozkoukal“,
byla výstavba u konce, i když se boty
pořád prodávaly i vyvážely. Myslím
si, že člověk musí jít s dobou, pro-
tože architektura je odraz, zrcadlo
doby. To, co dělal Baťa, bylo vynikají-
cí, odvážné, ale čas se změnil – město
i naše životy se změnily. Architektura
na to všechno musí svým způsobem
reagovat. My jsme také ve Zlíně ne-
dělali bytovky, ale univerzitní budovu
– a stavět z cihel byla už jiná historie
a připadalo nám, že městu nepřísluší.
Kdy jste se se svým univerzitním
centrem, prvním zdnešní trojice
staveb, do rodného města vrátila?
V Brně, kde jsem na přelomu tisíciletí
dostala doktorát, jsem potkala Petra
Sáhu z Univerzity Tomáše Bati ještě
dřív, než se stal rektorem. Už teh-
dy měl se zlínskou univerzitou vel-
ké plány a domlouval se s městem.
Zeptal se mě, zda bych nechtěla na
nových budovách pracovat. Takhle
mě ale oslovuje hodně lidí, a často to
vůbec nevyjde. Odpověděla jsem, ale
velmi ráda. Přikládala jsem nabíd-
ce jen společenskou váhu. Ale prof.
Sáha nebyl člověk, který maří slova,
do šesti týdnů mě pozval do Zlína
a začala se odvíjet celá historie zlín-
ských staveb. A přiznávám, že pře-
vzetí pomyslné tatínkovy štafety bylo
plné respektu – pro mě osobně šlo
o velmi emoční okamžik.
Projevuje se architektura gen-
derově, je ženská ruka varchi-
tektuře rozeznatelná? Vy sama
jste získala Cenu Jane Drewové
za přínos žen varchitektuře.
Dokážete uprojektu říct, zda jde
opráci ženy nebo muže?
Dnes v pražském ateliéru pracujeme
v týmu, kde je zhruba polovina žen
a polovina mužů. Ta situace je ale od-
lišná, v začátcích jsem pracovala jako
jediné femininum na patře. Architek-
tura byla donedávna ryze mužskou
profesí. Ženy vidí architekturu jiný-
ma očima, přinášejí tak jiný aspekt
do této tvůrčí činnosti. Samozřejmě,
že profese vyžaduje své, já potřebo-
vala pro svou práci, do které jsem se
zbláznila, „prostor“, někdy i na úkor
privátního života. Ale doba se mění,
například Viktorie Souček, moje ně-
kdejší studentka z UMPRUM, zvládá
obojí – mateřství i architekturu –
senzačně, jsem na ni pyšná!
Má Česko hrůzu zmoderní archi-
tektury? Aco vám unás chybí?
Já jsem domů dvaadvacet let nemoh-
la vůbec jezdit. Teď se už cítím být
trochu součástí zdejší architektonic-
ké scény. Ale když vidím, co se za
půlstoletí postavilo v Londýně a co
od sametové revoluce v Praze, je mi
to trochu líto. V Praze je mnoho bu-
dov, ale podobné kopie najdete i v ji-
ných evropských metropolích. Bylo
by hezké, kdyby se postavilo něco
jiného. Za současné situace nejsem
právě příznivcem administrativních
center, růstu kanceláří. Dříve se
stavěly budovy na celá staletí, nyní
ale navrhujeme budovy, které už na
staletí nejsou – a asi je to tak dob-
ře, vše se v našich životech rapidně
mění. Navíc v situaci, kdy je ohrože-
na sama planeta, musíme přinášet
nové nápady. Stavby jsou od toho,
aby žily a fungovaly. V architektuře
se to v budoucnosti musí významně
projevit. Změna v pohledu na stavby
a veřejný prostor jistě přijde…
Vjednom svém rozhovoru jste
prohlásila, že se vČeské republi
-
ce nedá postavit vůbec nic.
Ano, získat vše, co vyžaduje každý
projekt, až k povolení, není možné.
Každý se bojí udělat rozhodnutí. Ale
Čtvrtstoletí
spolupráce
Evy Jiřičné
a Petra Vágnera