Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 31

31

žádný rozdíl. Já nemám žádný sen

o tom postavit v Praze vysokou bu-

dovu, nechci se tak proslavit. V mém

věku se mi jedná o jediné – pracovat

na něčem, o čem si myslím, že dává

smysl. Na Žižkově chceme pomoci

k nalezení receptu, jak se má met-

ropole vyrovnat s faktem, že se do

Prahy každý rok přistěhuje více než

deset tisíc lidí. Když celý prostor za-

stavíte, nezbude vám místo na žád-

nou občanskou vybavenost. Proto

jsme do projektu navrhli velké zelené

balkony a spoustu zeleně mezi domy,

budoucí obyvatelé by nemuseli trávit

čas jen mezi čtyřmi stěnami. Součas-

ná dlouhá diskuse může ovšem vést

také k tomu, že projekt zapadne.

Pracujete vČesku na více stav-

bách – ty vPardubicích, Plzni

nebo vOstravě vám ale dělají

radost, ne?

Ano, třeba v Ostravě jde o věžák ze

sedmdesátých let, soutěž na reno-

vaci jeho dvaadvaceti pater jsme vy-

hráli. Teď se dům pokusíme předělat,

aby se nemusel bourat.

Dostali jsme také povolení na ná-

stavbu na nemocnici v Plzni-Lochotí-

ně pro hematologicko-onkologické

oddělení a jejich centrum transplan-

tace kostní dřeně. Půjde o dvoupatro-

vou budovu na střeše nemocnice.

Pracujeme také na projektu, ve

kterém děláme celá dvě patra při re-

vitalizaci pardubického zámku. Bo-

hužel se toho sama nemohu účastnit,

takže máme s kolegy z AI – DESIGN

videokonference i třikrát denně.

V Pardubicích chtějí ze zámku udělat

památku, která má i komerční vy-

užití. Mě nejvíc zajímá najít přes sta-

letí nějakou souvislost se současným

světem. Vždycky je radost, když před

vámi někdo něco začne a vy musíte

původní myšlení pochopit a navázat

na něj. Myslím, že těm souvislostem

jsou všichni, včetně památkářů, na-

kloněni.

Na stavbách nebývá jméno jejich

tvůrce. Nevadí vám, že kladete

neviditelné šlépěje?

Vůbec mi ta „neviditelnost“ nevadí.

Dělala jsem mnoho věcí v Londýně,

ale některé z nich už zmizely, budovy

pokud se něco zásadního nepřihodí,

republika se stane skanzenem. Po-

tom to dopadne tak, že se postaví ty

nejhorší věci, protože propadnou sí-

tem s tím, že na nich nezáleží. A po-

staví se budovy, které si to, co se týče

hodnoty architektury, nezaslouží.

V celém systému se musí něco přiho-

dit, protože povolení rychlost i kvalitu

architektury významně brzdí.

Projevuje se to na vašich připra-

vených projektech?

My čekáme přes šest let, abychom

mohli začít stavět v Praze, v Revoluč-

ní ulici. Další projekty na Rohanském

ostrově „stojí“ přes osm let, ve Zlíně

jsme stavěli Kongresové centrum

sedm roků, a v Brně stavíme bytovky

už třináct let! Příšerně dlouhá doba!

Kolik budov se mohlo za tu dobu po-

stavit! I pokud by se něco nepovedlo,

české přísloví přece říká, že chybami

se člověk učí. Čím víc se toho posta-

ví, tím víc budou lidé schopni dělat

dobré budovy. Nestavět je ohromná

škoda.

Hodně se diskutovalo adisku-

tuje obytových věžích, které by

změnily tvář současného Žižkova

vlokalitě budovy Telecom.

Mluví se pořád o výšce plánovaných

budov, to ale neudělá ve výsledku

Návštěva

prince Charlese

(2000) během

rekonstrukce

kostela

sv. Anny (Pražské

křižovatky) –

po levici Václava

Havla architektka

Eva Jiřičná

Uvedení do Síně

slávy SenSenu

(2018) – zprava

Božena Jirků,

Eva Jiřičná

ačlenové

Správní rady KB,

Jiřina Šiklová

aMartin Bojar