Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / PÉČE V NOUZOVÉM STAVU

Jaroslav žije se svými rodiči

v malém panelákovém bytě v Lysé

nad Labem, ve druhém patře bez

výtahu. „Domů se dostávám pomocí

schodolezu, na který mě musí ně-

kdo posadit, většinou mamka. Není

to žádný med, takže když někam

vyrazím s kamarády, vracím se ra-

ději až ráno,“ dodává se šibalským

úsměvem tenhle skoro dvoumet-

rový mladík. Nouzový stav ho však

odstřihl od kamarádů i spolužáků.

„Venku jsem byl za dva měsíce asi

třikrát. Jsem náchylný k nemocem.

Mám problémy s dýcháním, takže

tohle chytit by bylo asi fatální, jsem

riziková skupina,“ konstatuje realis-

ticky.

Panice ale nepodléhal. „Zkrátka

jsem byl pořád doma s našima. Po

všech těch věcech, co jsem zažil, mi

pár týdnů mezi čtyřmi stěnami ne-

připadá jako nějaká hrůza,“ říká Jar-

da a jeho maminka Emilia dodává:

„Jsme zvyklí na horší situace. Spíš

nás tíží bydlení, které pro Jardu není

vůbec vhodné. Většinu času musel

být v posteli, protože byt je tak malý,

že ani s mechanickým vozíkem se

po něm nepohybuje snadno.“

Čas Jardovi krátila hlavně četba

a studium, po čase mu však podle

jeho slov začala chybět intelektová

zátěž. Říká ale, že to doma všichni

nesli dobře, bez ponorkové nemoci.

Ke slovu přišel také domácí moto-

med a cvičení, na externí rehabilitaci

bylo potřeba na čas zapomenout.

Pokud Jarda není v Jedli, spočívá

péče o něj především na mamince

– nejinak tomu pochopitelně bylo

i v době korony. „Šla jsem hned na

ošetřovačku. Zpočátku nebylo moc

jasné, na jak dlouho to půjde. To je

ale vcelku typická zkušenost, ani

v jiných věcech za normální situace

vám nikdo moc nedokáže poradit.

Když se to Jardovi stalo, spoustu věcí

jsme si museli zjistit sami,“ svěřuje

se paní Emilia s pocity, které jsou

rodičům dětí s postižením bohužel

poměrně důvěrně známé.

Jarda i jeho maminka jsou po-

zitivně naladění lidé, takže s urči-

tým nadhledem říkají, že to vlastně

všechno zvládli dobře. „Myslím, že

někteří moji spolužáci ze střední to

nesli daleko hůř. Hlavně ti, co mají

Většinu nouzového

stavu strávil

v posteli

s počítačem

a knihami.