Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / MODERNÍ PROTETIKA

Jak to všechno

zvládnout?

Často se těšíme na neděli nebo

jiný den, kdy budeme mít volněji,

kdy nemusíme do práce, v klidu

si můžeme udělat něco doma,

na chalupě, zahrádce nebo ho

jen tak prolenošit. Já sama občas

cíleně nezapínám několik večerů

počítač, abych si dokázala, že

opravdu nemusím a mohu si vzít

hezkou knihu, posedět s manželem

u sklenky vína či mít jen tak

volno, aniž by se mi honily hlavou

myšlenky na to, co jsem měla

dělat a neudělala.

Je mnoho rodičů, často maminek,

které se svým dítětem zůstaly

samy, kteří si toto nemohou

dovolit. Kterým starost a péče

o dítě nebo jinou blízkou osobu

nedovoluje vysadit, prostě nic

nedělat a věnovat se sobě. V noci

opakovaně musí vstávat, nevyspí

se, ale ráno je čeká běžný den se

všemi starostmi a nutnou prací.

Nikdo se neptá, zda jsou odpočaté,

a ony se vždy postarají, zajistí, co

je potřeba, i na úkor svůj i vlastního

zdraví. Kdo to neprožil, nemůže

vědět a nemůže porozumět.

Veliký dík za všechny odlehčovací

služby, za stacionáře, kde může

matka své dítě s postižením na

pár hodin umístit s vědomím, že

je o něj postaráno, že mu tam je

dobře. A ona sama může dobít

energii, chvíli se zastavit, něco

udělat, třeba i dojít ke kadeřnici,

cokoliv, co právě cítí a vnímá

jako svoji potřebu, aby zvládala

péči dále a nezničila se úplně. Ale

jsou to i rodiny, které se starají

dnem i nocí o svého seniora, aby

mohly jet na pár dní společně na

dovolenou a prožít dny jinak.

Jak velice jsou tyto služby důležité,

ukázaly i dny nouzového stavu,

kdy byly instituce uzavřeny.



Autorka je lékařka,

členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

mnohdy nejsou fyzické či technické,

ale psychické. Ztráta končetiny s se-

bou nese i ztrátu hmatových funkcí,

amputovaný musí daleko víc kont-

rolovat opticky všechno kolem sebe,

protože nemá prostřednictvím pro-

tézy žádný vjem. I tady bude v příš-

tích letech na čem pracovat a už dnes

vidíme první pokusy s přenosem

vnímání tepla a chladu. Snažíme se

do protézy dostat cit.

Komunikace mezi člověkem

aprotézou tedy přestane být

jednosměrná…

Je to jen otázka času. Tvrdím, že bu-

doucnost našeho oboru neleží v klo-

nování a pěstování umělých konče-

tin, které se budou transplantovat.

Vidím ji v biomechanice – končetina

bude mechanická, ale bude tak dob-

ře propojená s lidským tělem, že s ní

půjde dělat úplně všechno.

Největší handicap, který zatím

máme, je životnost. Neumíme vyro-

bit součástky protézy, aby vydržely

stejně jako reálný kloub. Umělým

materiálům chybí schopnost obnovy.

Lidské tělo si stále umí leccos samo

opravit, to na umělé náhradě proza-

tím vytvořit neumíme.

Zhruba před deseti lety proběhla

médii zpráva odvou mladících po

úrazu, kteří končetinu sice stále

měli, ale byla natolik nefunkční,

že jim způsobovala jen komp

-

likace abolesti. Povedlo se jim

přesvědčit sympozium lékařů

ateologů, aby jim končetina

byla amputována anahradila ji

moderní protéza. Tehdy padaly

protesty ketickému rozmě

-

ru takového podniku. Nastane

taková doba? Budeme preferovat

umělou náhradu před nefunkčním

originálem?

Otázka je to jednoznačně eticko-

-morální, ale tohle se dnes už svým

způsobem děje. Obvykle jde o dlou-

hou dobu se nehojící rozdrcené patní

kosti a podobné případy. Lékaři se je

snaží několik let zachránit, pa cienty

to však pořád bolí, pohybují se tře-

ba o francouzských holích, velmi

špatně. Máme klienty, kteří ve finále

přesvědčili lékaře, aby se amputova-

lo – a kvalita života se tím výrazně

zlepšila, zbavili se bolesti a fungují

velmi dobře.

Pokud bychom spekulovali o bu-

doucnosti, mám jen hrůzu z vize ně-

kterých vědeckofantastických filmů

– abyste si nemohl někde na černém

trhu pořídit silnější ruce jen proto, že

na to zrovna máte peníze. Stavu, kdy

bychom se mohli podobně vylepšo-

vat pro větší a větší výkon, se dou-

fám nedočkáme.



Bc. Vladan Princ (*)

Ukončené studium na střední avysoké škole voboru

ortotik-protetik,  let praxe vČeské republice aNěmecku.

Od roku  pracuje pro Ottobock ČR jako ortotik-protetik

aposledních  let zde vede oddělení ortotiky aprotetiky. Od

roku  je členem profesní organizace FOPTO (Federace

ortopedických protetiků technických oborů), jíž se stal

vminulém roce prezidentem.

Intenzivně se věnuje popularizaci oboru avzdělávání

budoucích ortotiků-protetiků, fyzioterapeutů aergoterapeutů

na vysokých školách vPlzni aPraze.