Strana 34
KULTURA / LETNÍ POVÍDKA
M
ůj syn, čtyřicetiletý úspěšný
manažer mezinárodní
firmy, se rozhodl, že
my, jeho sedmdesátiletí
rodiče, jsme malé děti.
Samozřejmě k tomu došel
pod všeobecným tlakem,
který nedávno zachvátil
tuto krajinu. Niagara
zaručených, vědecky ověřených, mezinárodně potvrzených
a všemožnými autoritami zdůrazněných informací, že
jakýsi koronavirus vyhubí třetinu lidstva, druhou třetinu
doživotně zmrzačí a poslední třetinu nechá umřít hladem,
ho dovedla k dramatickým rozhodnutím. Především nám
zakázal opouštět byt, chodit na jakékoli nákupy, stýkat se
s našimi přáteli, vybírat si poštu ze schránky, pohybovat
se i po bytě bez roušky, a poručil přijímat potraviny jen
z e-shopů, kde je bude on osobně objednávat a také platit!
Zůstali jsme zkoprnělí. Vzdělaný a světaznalý člověk
opravdu věří, že nastal konec světa a kmotřička smrt
klepe na naše dveře? Kde zůstaly zdravý rozum, krásný
pocit svobody a naše spokojené stáří, ve kterém jsme
i díky našim dětem nemuseli počítat každou korunu?
Argumentovali jsme naším životem – podívej, ty strašpytle,
my pamatujeme raketovou kubánskou krizi, kdy spousta
panikářů věřila, že proti ozáření pomůže potírání celého
těla octem! Tahali plné tašky tohoto zázraku, který se tehdy
prodával ve skleněných lahvích za osmdesát haléřů za litr.
Co s tím pak dělali, kdoví, ale byli ostražití… Připomněli jsme
našemu prorokovi i srpnový vpád, tu mockrát prokletou
internacionální pomoc, kde se také šířily zaručené zprávy
o nedostatku mouky a ruských vagonech plných Čechů
a Slováků určených do sibiřských táborů. Tenkrát byly ulice
plné skutečných tanků, ale největší nebezpečí v podobě
prověrkových komisí zatím tiše dřímalo jako neodhalený
virus v krvi.
A jiné a jiné… Marně. Naše zkušenost byla nic, jeho
informační zdroje doslova z celé zeměkoule tvrdily jasně:
Lidstvo je na okraji propasti! Přitom ani on, ani my, ani
nikdo další z rodiny neznal jediný případ onemocnění,
natož úmrtí. Proč tedy máme
nakupovat do zásoby? Na kontinentě,
který má nejvyspělejší zemědělství
na světě, kde se denně řeší, jak sklidit
obrovskou úrodu všeho možného?
„Možná bude dost potravin,“ řekl nám,
„ale nebude ruka, která by vám je přes
pult podala. Podívejte se na Itálii –
mrtvoly na chodbách nemocnic, celé
stránky novin s úmrtními oznámeními,
a vy mi tvrdíte, že to nebude tak
strašné? Bude! Vy jste typičtí čeští
důchodci, co si žijou ve své bublině…
Myslíte, že když vám nehrozí bída,
když potřebujete doktora jen jednou
za čas, když nejezdíte v trabantu, tak
jste v bezpečí. Ale vy teď nemůžete jet
ani na chalupu! Jednak je to zakázané,
jednak by vás tam místní napíchli na
vidle!“
„Ale my pojedeme. Tak úplně
zakázané to není a místní přece nejsou
blázni.“ Zakroutil hlavou, vyskočil
a začal křičet: „Právě, že jsou! Dneska
jsou skoro všichni blázni! Jeden
straší druhého, zaručených zpráv
o pohotovosti krematorií a povinných
prohlídkách všech bytů je plná
republika. Každý člověk je potenciálně
nakažený, tím pádem nebezpečný.
Každý teď může být vrahem nebo
aspoň podezřelým. Nemůžete se
divit, když vesničani postaví barikády
a nikoho cizího do obce nepustí.
Nemůžete se divit, když každého,
kdo pokašlává, vyhodí z tramvaje.
Pochopte přece, že lidi mají pekelný
strach! Ten virus není vidět a v televizi
lidi každý den slyší, že očkování
nebude, lék nebude, jen postelí pro
kritické případy mají nemocnice
připravit desetkrát víc! Vy nemůžete
jít proti proudu, ten vás smete. Buď
se nakazíte a umřete, nebo si budete
dál lebedit a lidi vás uštěkají. Kdo
se nebude bát a podle toho chovat,
je provokatér a dostane co proto!
Takže přesně dodržovat opatření
a neblbnout!“
Velký manažer odešel a my jsme
se rozesmáli. Takhle špatně vychovat
dítě! Co všechny ty školy a stipendia
v zahraničí? Co ta jeho perfektní
angličtina, díky které si čte informace
z celého světa? A kontakty od Ameriky
po Čínu? Na chalupu jsme jeli, žádné
vidle po nás nikdo neházel, běžný
nákup jsme také zvládli, a když jsme
Zdeněk Jirků:
Bude hůř