Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Pane doktore, jak se vlastně zro-

dila psychóza jakéhosi strachu ze

seniorů?

Nejen strachu, ale dokonce velké ilu-

ze, že seniorům vlastně děláme dobře,

když je izolujeme a skoro vyřadíme

z našeho života. Začali jsme se bát, že

oni jsou ložiskem nákazy a možným

nebezpečím. To je ovšem obyčejná

hloupost. Ve skutečnosti jde o dávno

známou iluzi – svět, jak ho známe,

patří hlavně těm výkonným. A tedy:

výkonní, zdraví, chcete-li krásní, je-

dou naší společností a jakousi radlicí

hrnou do stran a přímo do příkopů ty

slabší, nemocné, postižené, protože

oni prý překážejí, zdržují, komplikují

každodenní snahu o štěstí, bohatství,

radost ze života.

Říkáte iluze, ale ta je sakrament-

sky živá ačiperná…

Ve skutečnosti je to tak – v koloběhu

života, sdílení a předávání lidských

zkušeností se znovu a znovu opa-

kuje obyčejná pravda. Nejzranitel-

nější jsou děti a senioři. Vím ze své

praxe, že když se řekne „dětský psy-

cholog“, tak to zní skoro stejně jako

„dědský psycholog“. A docela to sedí.

Zkrátka stále více si uvědomuji, jak

blízko jsou si začátek i konec života.

Je mnohokrát ověřené, jak naše zá-

žitky z dětství, vklady našich rodičů

do nás, ovlivňují hluboce, dokonce

bych řekl nepřekonatelně náš život

v dospělosti, právě tu naši výkonnost

a úspěšnost.

Ve skutečnosti se základní lidské

potřeby v průběhu života nemění.

Nehledejme cenu, ale hodnotu

Spsychologem a dlouholetým členem

Rady Konta Bariéry Jaroslavem Šturmou

o zvláštním jevu: potřebujeme opravdu seniory?

Dětem je rádi přiznáváme, mimo-

chodem i proto, že dítě si svým zje-

vem umí o péči a pomoc říci. Senior

má tutéž potřebu ochrany, komuni-

kace, lásky, ale jinou tvářnost svého

těla, jinak k nám vědomky i nevě-

domky hovoří. A to nás může mást…

Vy jste jistě vživotě potkal mno-

ho seniorů, kteří dokonce nechtě-

li dát najevo svou potřebu nějaké

pomoci, svou slabost. Třeba jen

zdůvodu své hrdosti. To je pak

velký prostor pro manipulaci sje

-

jich životem, pro rozhodování bez

ohledu na ně…

Bohužel tak to je a zatím si s tím

společnost moc neví rady. Hlavní

příčina je v naprosto mechanickém

uplatňování pojmu senior. Veřejnost

i politici si zvykli, že určujícím fakto-

rem je kalendářní věk. Ale praktický

život nám každodenně ukazuje, že

taková informace je skoro bezcenná.

Na kaž dém kroku najdeme osmde-

sátileté jinochy i padesátileté starce.

A nezáleží jen na fyzickém vzhledu

a kondici. Zkrátka když sama spo-

lečnost začne lidi rozdělovat podle

data narození – jako se to stalo ne-

dávno při zvládání epidemie – nic

tím vlastně neřeší, vytváří iluzi, že

Jaroslav Šturma

je nejslavnějším

žákem

legendárního

profesora

Matějčka.

REFLEKTOR / SENIOŘI A SPOLEČNOST

15