Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: JAN ŠILPOCH

Na pojem bionická protéza

narážíme dnes běžně. Co taková

moderní protéza umí?

Začněme u protetiky dolních kon-

četin, tam se dnes bavíme hlav-

ně o funkčnosti kolenního kloubu

a chodidla. Technické možnosti sa-

hají od jednoduché mechaniky přes

hydraulická řešení, pak máme ko-

lenní klouby hybridní, které kombi-

nují mechaniku se základní kontrolní

elektronikou. Až pak se dostáváme

ke kolenním kloubům s určitou mí-

rou vlastní „inteligence“, které se dají

označit jako bionické. Takové klouby

se snaží předvídat pohyb a reagu-

jí proaktivně, nečekají na to, co se

stane. Mechanické či elektromecha-

nické klouby se pořád ještě seřizují

šroubovákem, bionické komponenty

už v komplikovaném počítačovém

programu.

Aco protézy rukou?

U horních končetin nemůžeme po-

jem „bionická“ použít. Elektronika

tu slouží k řízení a kontrole, ruka

sama nic neřeší, nepředvídá. Pohyb

na horní končetině je obecně hůře

předvídatelný, je to mnohem složi-

tější nástroj než končetina dolní.

Vrcholem u náhrad rukou jsou

dnes protézy myoelektrické. V pa-

hýlovém lůžku protézy, které přes-

VLADAN PRINC:

Bez nadací se neobejdeme

ně přiléhá na zbytek končetiny, jsou

zabudované senzory, které sledu-

jí myoproud přicházející do svalu

z nervového systému. Změříme jej

a pak protéze vysvětlíme, co daný

naměřený signál znamená. Celý ře-

tězec končí tím, že se na konci něco

pohne. Je to už osmdesát let starý

princip, ale díky rozvoji elektroniky

a senzorů umíme dnes daleko lépe

protézu řídit. I jednoduchý pohyb byl

dříve náročný na ovládání, teď jsme

schopni například dopočítat odpor

uchopovaného předmětu a neroz-

máčknout jej, i když uživatel stále

dává příkaz k sevření.

Je těžké naučit se takovou proté-

zu ovládat?

V myoprotéze neovládáte například

úchop stejnými svaly jako přiroze-

ně, ale přeneseně jiným svalem. To

se musí hodně trénovat. Propojení

protézy na nervovou soustavu, její

ovládání, to je největší výzva dnešní

protetiky. Umíme vyrobit ruku, kte-

rá provádí stejné pohyby jako ruka

zdravá, avšak uživatel nebude scho-

pen ji uřídit. Opět nám ale pomáhá

elektronika – místo dvou snímačů

jich máme plné lůžko a klientovi řek-

neme: zkus si představit, že zavíráš

ruku! Změříme, co se v tu chvíli v pa-

hýlu děje, a pak naprogramujeme do

protézy, že to znamená zavřít ruku.

Systém ovládání je tedy přiroze-

nější, líp se s ním učí, uživatele tolik

nezatěžuje. Pracujeme s podvědo-

mým vnímáním končetiny, a jsme

tedy paradoxně rádi, pokud jsou po

amputacích přítomné tzv. fantomové

pocity. Pro člověka je snazší praco-

vat s protézou, když si na jejím místě

dovede představit svoji ruku. Pereme

se samozřejmě s tím, aby šlo o poci-

ty a nebyly to bolesti, které umějí být

velmi nepříjemné.

Pomineme-li problém ovládání,

dovedou dnešní protézy nahradit

plnohodnotně končetinu? Dokáže

se sní člověk dokonale sžít?

Já bych opravdu rád řekl, že dove-

dou, ale tak to není. Předně je obrov-

ský rozdíl mezi dolní a horní konče-

tinou. Nohy dnes dokážeme nahradit

daleko lépe, a když je člověk ochotný

věnovat čas sobě i tréninku, zvládne

vlastně vše. Známe řadu handicapo-

vaných lyžařů, turistů, vodáků…

U horních končetin je to složitější.

Je tam daleko víc kostí, svalů, nervů,

daleko větší rozsah pohybu, navíc

funkce hmatové a komunikační. Na-

hradit tohle všechno ještě neumíme.

Neznamená to však, že nemáme uži-

vatele, pro které je protéza ta „jejich“

ruka. To je případ hlavně dětí, které

jsou protézou vybavené odmalička.

To, že vstanou a nasadí si ruku, jim

přijde úplně přirozené.

Svedoucím protetikem Ottobock

onejmodernějších umělých končetinách,

strnulosti vsystému azdravých krocích

pro společnost.

Vrcholem u náhrad rukou jsou

dnes protézy myoelektrické.

V pahýlovém lůžku protézy, které

přesně přiléhá na zbytek končetiny,

jsou zabudované senzory,

které sledují myoproud přicházející

do svalu z nervového systému.