Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

uvědomuji velmi dobře, takže mám

větší pochopení pro druhé.

Čtvrtstoletí vAmerice bylo pro

tvůj život zcela zásadní etapou.

Cítíš se víc Američanem, nebo

někým jiným?

Jsem od všeho tak trochu. Narodil

jsem se jako slovenský Maďar, tak

na dětství vzpomínám hlavně tak. Od

roku 1967 do počátku 90. let jsem

žil v USA, a jelikož to bylo nejzásad-

nější období, tak obvykle odpoví-

dám, že jsem život prožil v Americe.

Jenže v Praze už teď vlastně žiju déle

než tam, což mě také pochopitelně

ovlivnilo. Mám to tedy pestré, ale ur-

čitě vím, že nejsem třeba Číňan.

Jak ses vlastně prosadil? Neuměl

jsi jazyk abylo ti jen 19 let…

Já se nedostal na DAMU, takže jsem

měl nastoupit na vojnu. S kama-

rádem a jeho přítelkyní jsme tedy

raději zvolili útěk. Vtipné bylo, že

v táboře pro utečence mi pak v USA

nabídli, že když hned nastoupím do

probíhající války ve Vietnamu, do-

stanu okamžitě občanství. Říkal jsem

si: Tak já uteču před vojnou v Pardu-

bicích, a pak se mám nechat zastřelit

někde ve Vietnamu? To jsem raději

rovnýma nohama skočil do řady děl-

nických profesí a postupně se naučil

práci i jazyk. Přijel jsem totiž vyba-

ven znalostí jen dvou anglických slo-

víček: yellow submarine – žlutá po-

norka, tehdy slavná píseň od Beatles.

Mojí první prací tehdy byl třísměn-

ný provoz dávání lahví na Coca-Colu

do bedýnek. Dodnes si vzpomínám

na vedoucí Ingrid, což byla taková

gestapačka z Rakouska. Půl roku

u pásu byla fakt dřina bez kompro-

misů. Přes další profese, jako bylo

mytí nádobí a podobné, jsem se do-

stal k práci kadeřníka. Tu nám na bídl

imigrační úřad, protože se u toho

nemuselo moc mluvit. Moje tehdejší

bytná mi říkala, ať se toho držím, že

jde o lukrativní džob, protože lidem

rostou vlasy ve všech režimech, do-

konce i po smrti, takže se ze mě sta-

ne bohatý člověk.

Shodou okolností si mě brzy vy-

bral do týmu slavný kadeřník Vidal

Sassoon. Hledal úplné nováčky bez

Slavný fotograf,

který se nerad fotí,

snímek vylovil z archivu.

29