Strana 29
29
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH
Co všechno stihl náš vynikající
sklářský výtvarník? Na začátku
profesní cesty stála jedna z mno-
ha náhod, přestěhoval se s rodiči
do České Lípy a brzy kluky z Jir-
kovy základky pozvali na exkurzi
do skláren v okolí. Jeho původní
záměr jít na strojárnu se tady rych-
le a dokonale proměnil. Nastoupil
na Střední umělecko-průmyslovou
školu v Kamenickém Šenově. Ještě
před navazujícím studiem na Vyso-
ké škole
umělec-
koprůmys-
lové v Praze,
v ateliéru profesora
Stanislava Libenského,
dostal místo kresliče
v Karlových Varech, v le-
gendárním Moseru. „Byla
to jedna z posledních teh-
dy existujících umístěnek,
ale já chtěl být v Boru…
Tehdy to byl z Lípy do Varů
lán světa,“ usmívá se. Všu-
de to Jiří Šuhájek dokázal
dotáhnout daleko, v Mose-
ru zůstává podepsaný pod
značkovými kolekcemi ce-
lých padesát pět let. A stej-
ně dlouho se jeho jméno
nepřehlédnutelně prosa-
zuje na výtvarné scéně.
CESTA LEMOVANÁ
ANDĚLY
A studia v Praze? „U pro-
fesora Libenského jsme
z osmdesáti procent kreslili,
navrhovali a po zbylý čas
jsme mohli své věci
realizovat ve fabri-
ce. Klauzurní prá-
ce se odehrávaly
ve sklárnách v No-
vém Boru. Do dnes se
na tom přístupu moc ne-
změnilo,“ konstatuje výtvarník.
V létě se vysoký mladík vy-
dal na původně krátké stipendium
do Anglie, ale po srpnovém přícho-
du sovětských vojsk bylo vše jinak.
Na londýnské Royal College of Art
zůstal celé tři roky. Stejně jako ve
Varech i v Londýně potkal spřízněné
duše, další anděly: „Mám svou trasu
kompletně lemovanou dobrými lid-
mi, fakt!“ prohodí. Brzy se v Anglii
dostal k práci u sklářské pece. „Do-
stal jsem do ruky píšťalu a tahle prá-
ce se mi líbí dodnes!“
S koncem jeho studií na VŠUP
() nastal čas, kdy české sklo
mířilo vzhůru: „Tu slávu vlastně
Česku vyrobili v Ameri-
ce. Byli jsme sice významná
sklářská velmoc, ovšem ne-
měli jsme možnosti. Ale za mo-
řem naše studiové sklo i tavená
plastika měly najednou otevřené
dveře na sympozia i do nejprestiž-
nějších uměleckých galerií. Zro-
dil se jedinečný umělecký obor,“
definuje dobu Jiří Šuhájek. Spolu
se svým profesorem Stanislavem
Libenským, výjimečnou osobnos-
tí, se dostával do světa: „On byl
z lidského hlediska fenomenální,
uměl nadchnout, přitáhnout k prá-
ci. Strašně zvláštní, naivní, lidový…
a všichni se mu klaněli. V Americe
se během pár let stal světově pro-
slulým. A doma? Dlouho jsme byli
,jenom‘ skláři,“ sumarizuje jejich
úspěšné mise výtvarník.
OAUTORSKÉM
„FUKOPISU“
I bez hledání autorství je sklo
Jiřího Šuhájka velmi dobře roz-
poznatelné – unikátní magií, tva-
rem a barevností, vždy na nejvyšší
ře meslné a umělecké úrovni. Od
počátku byly pro něj podstatné jak
design, který se reprodukuje a jde do
výroby, tak i volná tvorba. Má stejně
rád službu pro každodenní život –
jeho funkční předměty se používají
k pití nápojů, servírování příloh nebo
pro květinovou výzdobu. A jeho
mísy a svícny vždycky zaujmou. Vy-
tváří ale také volnou figurální plas-
tiku – symbolizující ženské tělo,
zvířata, totemy. Osobitou součást
jeho tvorby představuje také malba
a kresba. Vytváří jak rozměrné ob-
razy, tak třeba i vtipné jednotahové
kresby, a to střídání bez hranic mu
Sklo skláře poslouchá,
pokud dokonale znáte
jeho pravidla. Nic
nemůžete opravovat,
sklo je práce à la prima.
Jiří Šuhájek
ve svém
neodmyslitelném
poznávacím
znamení,
klobouku
Pták I, 2010