Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

REFLEKTOR / RANÁ PÉČE

S pseudoinformovaností se bohužel

čas od času setkáváme. Nejen praro-

diče, ale i samy maminky se dostanou

do fáze, kdy hledají všechny možné

informace a jsou ochotny udělat co-

koli, aby svému dítěti pomohly. V ta-

kové chvíli je velmi snadné podleh-

nout pseudoterapiím. My ale nejsme

od toho, abychom hodnotili, co rodina

dělá nebo nedělá. Poskytujeme ově-

řené objektivní informace a odborné

zkušenosti. Rozhodnutí je na rodičích.

My nepřejímáme jejich kompetence,

předkládáme alternativy a otevíráme

možné cesty. Samozřejmě známe

případy, kdy rodina navštíví třeba

i deset různých lékařů, psychologů,

terapeutů a každý jim řekne něco tro-

chu jiného. To někdy vede k dalšímu

stresu. Můžeme pomoci ve zvažová-

ní alternativ, ale pro nás je nejvyšším

expertem na dítě rodič.

Zvaší praxe – jak rodiče přijímají

usvých dětí skutečnost, že jde

opostižení třeba na celý život?

Je to postupný proces a v každé ro-

dině probíhá trochu jinak. Naše role

je právě v podpoře úplného a bezvý-

hradného přijetí. Dítě s postižením si

bez rozdílu zaslouží péči a lásku ro-

dičů i okolí. Když rodina očekává mi-

minko, všichni se baví o jméně, po-

hlaví a podobě s rodiči. Ale kdo vede

diskuse o případném postižení? Na

takovou situaci se nelze dostatečně

připravit. Naši lidé jsou vyškoleni

i v krizové intervenci. Pak vozíme

psychology a psychoterapeuty pří-

mo do rodin.

Jakou musí mít vaši pracovníci

kvalifikaci?

Našim lidem říkáme poradci, vlastně

nejčastěji poradkyně rané péče. Opí-

rají se o tři obory – speciální peda-

gogika, sociální práce a medicínský

základ. Kdo přichází mezi nás pou-

ze s nadšením, do půl roku vyhoří.

Ta práce je tak náročná, že musí být

ukotvena na skutečných kompeten-

cích. Naše poradkyně jsou vysoko-

školačky z oblasti speciální peda-

gogiky, ale to je málo, proto u nás

procházejí dalšími kurzy. Vlastně

celý první rok pracují pod supervizí.

Zájemců je dost, ale nechvalně zná-

mé mzdové podhodnocení pracov-

níků sociálních služeb představuje

velký problém.

Co byste řekla ospolupráci se

samosprávami?

My na našem pražském pracovišti

se staráme o tři kraje – Prahu, Stře-

dočeský a Karlovarský kraj. V kaž-

dém z nich platí trochu jiná pravidla.

Obecně platí, že v každém kraji re-

publiky mají nastavený jiný systém

sociálních služeb, jiné metodiky, jiné

předměty kontrol. Takže když jede-

me do Karlových Varů a cestou se

ještě zastavíme ve středočeské ro-

dině, najednou vzniká skoro neřeši-

telná účetní operace – jak rozúčtovat

benzin? Zkrátka administrativa je

složitá, nekonečná a stále jí přibý-

vá. Všichni poskytovatelé sociálních

služeb dobře znají dotační praxi – na

podzim si podáte žádost, v únoru se

dozvíte, zda vám peníze byly přidě-

leny, a v květnu je dostanete na účet.

Nicméně spolupráce s jednotlivými

kraji se zlepšuje, úředníci nás už

znají a mají důvěru, že ranou péči

poskytujeme kvalitně a efektivně.



Co je raná péče?

Ranou péči vymezuje zákon osociálních službách

č. / Sb. Jedná se oslužbu určenou rodinám

pečujícím odítě vraném věku (tedy do sedmi let), které je

zdravotně postižené nebo je jeho vývoj ohrožen vdůsledku

nepříznivého zdravotního stavu. Podle zákona jde oterénní

službu (popřípadě doplněnou ambulantní formou)

zaměřenou „na podporu rodiny apodporu vývoje dítěte

sohledem na jeho specifické potřeby“. Vpraxi to znamená,

že poradkyně rané péče dojíždějí do rodin vychovávajících

dítě spostižením aposkytují rodičům odborné poradenství

apotřebnou podporu. Velký důraz se klade na to, aby

dítě mohlo vyrůstat vpřirozeném aláskyplném prostředí

domova aaby rodiče včas dostali nezbytné informace

iodbornou pomoc anemuseli se uchylovat kumístění

dítěte do ústavu.

(Převzato zčasopisu Společnosti pro ranou péči Vkostce )

Společnost pro ranou péči: www.ranapece.cz

Raná péče je určena celé rodině.

Naše pomoc spočívá i v tom, aby

příchod dítěte s postižením nevyvolal

krizi, která pak může končit také

umístěním dítěte do ústavní péče.

O důstojnosti

Známe to asi všichni – jsme někam

pozváni, a oblečeme se nevhod-

ně. Buď jsme ve večerním, nebo

naopak jdeme v botaskách, zatímco

ostatní mají tmavé šaty a kravaty.

Vyčníváme. Snažíme se na sebe

neupozorňovat, ale přehráváme.

Omlouváme se, vysvětlujeme, proč

jsme neodhadli atmosféru večírku,

a tím upozorňujeme na svoji odliš-

nost. Příště se zase třeba oblékne-

me vznešeně – a ostatní jsou ve

sportovním.

Tak trochu je to i s lidmi, kteří jsou

handicapovaní, a proto poněkud

odlišní. Jako socioložka jsem zvyklá

vnímat chování lidí. Odlišnost a tím

i nejistotu buď zakrýváme, nebo

naopak zdůrazňujeme. S handica-

pem je to obdobné. Odlišuje nás.

Nejlepší je, pokud se lze přizpůsobit

ostatním. Nebo vyhledávat přátele

mezi těmi, kteří jsou nám podobní.

Ve společnosti od nás odlišných

jedinců je dobré si uvědomit, že tito

„ostatní“ se zase liší od jiné skupiny,

a přijmout jejich i svoji odlišnost.

S úsměvem třeba na začátku říci:

Tak tohle já nedokážu, ale mohu

vám zatím zde pohlídat bato-

hy, najdu spoje na autobus a po

výstupu se tady u mne zastavte.

Prostě předem bez výčitek oznámit

neteatrálně svoje zdravotní limity.

Dobrá parta to přijme, ocení vaši

sebereflexi, ochotu si ze sebe samé-

ho občas udělat legraci.

Sníží se tím napětí a pocit „provi-

nění“ u ostatních, že oni ta omezení

nemají. Zatím je nemají. Zdravot-

ně postižený se pro ně v určité

oblasti stane vzorem chování. Jen

se pokusme nelitovat se a nevyčítat

ani náznakem nic těm ostatním.

Nakonec nevíte, jak budou třeba

někdy jinými limity svého zdraví

jednou handicapovaní vaši přátelé.

Pak si na vaše důstojné chování

i statečnost vzpomenou.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ