Strana 17
17
REFLEKTOR / TRIBUNA
Vím o sobě, že nejsem žádný arbiter ele-
gantiae. K šarmu Jamese Bonda mám stej-
ně daleko jako můj kombík k jeho astonu.
Většina mého šatníku by se dala definovat
jako padesát odstínů šedé. Zkrátka image
– vizuální stránku svého já – jsem nikdy
moc neřešil. Určující byla vždy praktičnost
a pohodlí. Tomu jistě řada vozíčkářů ro-
zumí. Poslední dobou však stále více pře-
mýšlím, zda bych neměl svůj postoj trochu
přehodnotit. Jestli to pohodlí nemá až příliš
blízko k pohodlnosti. K té pohodlnosti,
která začíná tím, že neřeším, co si vezmu
na sebe, a pak nemá daleko k tomu, jestli
si na sebe vezmu vůbec něco. Zdá se vám
to přehnané? Opak je pravdou.
Člověku na vozíku ledacos déle trvá,
je to obtížnější a namáhavé. Oblékání
rozhodně mezi takové činnosti patří. Není
divu, že se občas snaží ušetřit energii.
Proč si tedy brát boty, když jdu jen před
dům se psem? Stejně je nepotřebuji. Ko-
neckonců i nasazování ponožek ve stejné
situaci není vůbec nezbytné. Jistě, z čistě
funkčního hlediska je to jedno, pokud
venku zrovna nemrzne. Ostatně i lidé
bez postižení jsou někdy líní a neřeší svůj
zevnějšek, pokud jen vyběhnou s odpad-
kovým košem.
Jenže – když začnete bydlet v domě
zvláštního určení jako já a stane se pro
vás součástí každodennosti, že na chodbě
potkáte člověka v trenýrkách, který si na
vozíku jede do večerky u vchodu koupit
lahváče, začnete o důstojném zevnějšku
svého lidu i svém vlastním přemýšlet
trochu jinak. Máte příležitost prohlédnout
si všechny pánovy dermatologické obtíže,
a přitom přemítat, jak asi lidé koukají na
mě, když vystrčím na odiv své zdravotní
komplikace, protože jsem si byl líný vzít
kvůli venčení psa boty.
Není to nic proti lidem, o kterých tu
píšu. Ani neříkám, že se mají za něco
stydět. Jejich situaci rozumím. Jen mě
mrzí, že možná rezignovali na svou
důstojnost. Možná jim na ni nezbývá
síla, kterou napínají do svého fungování.
Třeba jim to v kontextu životních pro-
blémů připadá zbytečné a malicherné.
Ani já občas nemám k takovému postoji
daleko. Nerad bych však překročil hra-
nici, kdy si už budu v očích druhých lidí
škodit. Předsudků vůči nám vozíčkářům
existuje dost, tak proč dávat záminku
k dalším?
Snad si říkáte, že je to povrchní postoj.
Obecně však platí, že svým zevnějškem
do okolí vysíláte signály, na které druzí
reagují. To, co je u mladého děvčete
roztomilá nedbalá elegance, působí u sta-
ré babičky jako smutná zanedbanost.
A u lidí s postižením je to podobné. Bu-
deme-li působit důstojně, budou nás lidé
důstojněji vnímat. Takhle to (bohužel?)
funguje.
Jedna známá kniha se jmenuje Všechno,
co opravdu potřebuju znát, jsem se
naučil v mateřské školce. V posledních
týdnech zjišťuji, že tato instituce mě učí
i v sedmatřiceti letech.
Na jaře jsme s manželkou poctivě
obešli školky v okolí. Jedna nás svým
přístupem odradila, další mateřinka
byla průměrná, zatímco z té třetí jsme
byli vysloveně nadšeni. Pohodová
atmosféra, prointegrační aktivity, milé
paní učitelky, z nichž jedna dokonce
měla lehké tělesné postižení. Zdálo se,
že otec na vozíku nebude problém. Do
přihlášky jsme napsali, že si přejeme,
aby byla kvůli mně třída našeho tříleté-
ho synka v přízemí.
Přišlo září a ukázalo se, že všechno je
jinak. Původní paní ředitelku radnice od-
volala. Vyměnila se většina zaměstnanců.
A hned první den jsme zjistili, že naše
třída je v patře. Loučím se tedy se synkem
a trpělivě čekám na návrat své manželky,
která ho jde doprovodit. Nejsem nadšený,
ale jsem na takové situace zvyklý. Navíc
doufám, že se s vedením domluvíme na
přesunu třídy do přízemí. Má žena se
vrací v slzách. Nešlo jen o dojetí, ale také
o lítost, že čekám pod schody.
Příští dny ukážou, že se situace nezmě-
ní. Po dlouhém dotazování je mi řečeno,
že o našem požadavku nikdo nevěděl, pak
že si děti nahoře už zvykly, a nakonec, že
třídy v přízemí jsou zařízeny pro starší.
Jelikož synka do školky ráno přivážím
většinou já, dostanu číslo na paní školnici,
která si ho vždy přijde vyzvednout. Mla-
dičká učitelka bez aprobace mi připome-
ne, že jde o nadstandard, a mohl bych jí za
to koupit čokoládu (!). Učiním tak a nevadí
mi to – paní školnice je milá a ochotná.
Vlastně jsem na tom vydělal: nemusím
složitě vylézat z auta. Všichni moji přátelé
bez postižení to však považují za skan-
dální.
O pár dní později dorazím na třídní
schůzky. Absolvoval jsem úvodní společ-
né setkání v přízemí, pak se šlo do patra.
Záměrně jsem si proto předem odchytil
„svoji“ učitelku, abych se na vše vyptal.
Kdepak, žádné dlouhé povídání – prý si
to zítra přečtu v zápisu, ale hlavně aby
pak přišla manželka podepsat všechny
papíry, které má nahoře. Druhý den má
žena nesmí podepsat prezenční listinu
rodičů. Nikdo od nás se schůzky údajně
nezúčastnil…
Další den navštívím ředitelnu. Vylíčím
situaci. Paní ředitelka se tváří chápavě.
Doporučí mi, že by asi bylo lepší přejít do
jiné školky…
Důstojnost v trenkách
Školka života
RADEK MUSÍLEK
glosuje potíže spřístupem školky
krodiči na vozíku.
RADEK MUSÍLEK
se zastavuje nad vlivem
upraveného zevnějšku
u lidí s postižením