Strana 16
REFLEKTOR / ZÁPISNÍK
Ilustrace: MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ
Takovou vzdálenost se rozhodl překonat
devětadvacetiletý Číňan Quan Peng –
nikoli autem, na motorce či bicyklu, ale
na mechanickém vozíku, poháněném jen
lidskou silou.
Quan ochrnul v roce 2002 po pokusu
operativně odstranit nádor z páteřní
oblasti. Jak sám sdělil světovým médiím,
která si jeho cesty už stačila všimnout,
uvrhla jej nová životní skutečnost do
depresí. V nelehké situaci navíc nenašel
příliš podpory. Vztah Čínské lidové
republiky k handicapovaným lidem má –
měřeno evropskou optikou – zatím
mezery. Podle odhadů žije v Číně asi
85 milionů lidí s handicapem, abychom ale
nebyli nespravedliví – celkem má Čína
1,5 miliardy obyvatel, což se
s organizováním běhu jakéhokoli
evropského státu dá jen těžko srovnat.
Od snahy někam za nelichotivé situace
přece jen pokročit – a zkusit pracovat
– odrazovala mladého Číňana dokonce
vlastní rodina: „Jak chceš pracovat, když
nejsi ‚standardní‘? Podívej, nedokážou
to často ani zdraví lidé, tak co si počneš
ty?“ V roce 2013 nakonec sebral Quan
všechnu svou odvahu a odešel za
životní změnou do samotné metropole
Pekingu, kde jej, po čtyřech desítkách
absolvovaných pohovorů, přijali na místo
ve službách zákazníkům. Získal kýžený
pocit, že pokud člověk něco opravdu
chce a nevzdá se, nakonec může žít život
srovnatelný s ostatními. A naplněn tou
ideou začal plánovat velkou cestu.
Z Pekingu vyrazil v srpnu 2014, a když
jej v polovině září letošního roku zastihla
v Hongkongu americká televizní stanice
CNN, měl za sebou už padesátku měst
a bezmála pět tisíc kilometrů. Své putování
chce Quan zakončit v San-jie, nejjižnějším
místě Číny v provincii Chaj-nan, kterému
se také přezdívá „okraj světa“. Má k tomu
pádné důvody: „Jednou jsem řekl dívce,
že jí ukážu okraj světa. Nevěřila, že by to
člověk v mé situaci mohl dokázat. A teď
jsem skoro tam – sám a vlastními silami,“
směje se Quan do CNN.
• • •
Plán, se kterým se devětadvacetiletý
usměvavý mladík vydal na cestu, se zdá být
až neuvěřitelný. Nejvíce ujel 27 kilometrů
v jednom dni, CNN pak uvádí, že na cestě
spotřeboval zatím 60 párů rukavic. Obruče
na jeho kolech nesou značné známky
každodenního zápolení; to naopak ramena
a bicepsy rostou čínskému odvážlivci
rychleji než v kdejaké posilovně. Kopce musí
vyjíždět pozadu, vždy ale s hrdě vztyčenou
vlajkou, kterou si veze za zády.
Ať už se mladík na těžko pochopitelnou
vzdálenost vydal z čistě osobních či hlubších
duchovních cílů, nelze popřít, že akt je
také jakýmsi soubojem s přetrvávajícím
náhledem čínské společnosti na zdravotně
postižené. Postoj, se kterým se tu
85 milionů handicapovaných setkává, je
zatím nevyzrálý, nezkušený. Často jej lidé,
které Quan po cestě potká, považují za
pouhého žebráka, v hotelech jej nechtějí
ubytovat a z restaurací jej vyhazují. Když
lidem vypráví o své cestě, nevěří mu. I proto
je vybaven na nejhorší – často spí ve stanu
v parku, na ulici, pod schody do výškové
budovy.
Kromě toho má Quan ambici udělat
si přehled o bezbariérovosti čínských
měst – a jak sám říká, je to tristní pohled.
Z padesátky míst, která dosud navštívil,
neoplývalo ani jediné čímkoli, co by se
dalo nazvat dostačující bezbariérovostí.
Situace je samozřejmě o něco lepší ve
velkých městech, i tak je tu ale co dohánět.
V Hongkongu, který je zvláštní správní
oblastí těšící se oproti zbylým regionům
Číny poměrně velké autonomii, je prý
zkušenost zatím nejlepší – rychle tady
padají nejen fyzické, ale i psychické
bariéry. Quana v jeho osobitých snahách
taktéž podporují organizace zdravotně
postižených Číňanů napříč zemí.
Pozornost, která se jejich agendě díky cestě
dostává, je jistě žádoucí.
• • •
Svého cíle, totiž „okraje světa“, by měl Quan
dosáhnout někdy na sklonku letošního
roku. Bezesporu jej na konci dlouhého
putování „uvidí“ více lidí, než když se na něj
vydával. A co dělá, když mu chybějí síly?
Čte poezii. Poezie vás totiž, jak říká mladík,
přiměje snít.
(šb)
5500 kilometrů