Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

ŽIVOT / STIPENDIA KB

se na ni podstatně lépe vybavený.

Moje životní linie získává jasnější ob-

rysy a mnohem přesnější definici…“

PRAŽSKÝ HAPPYEND

Jana Hanová, příjemná a pohledná

blondýnka, se dostávala na vozík

postupně, kolem svých jednadvace-

ti – po zpočátku banálně vyhlížející

operaci vyhřezlé ploténky. Studovala

tehdy v Brně vysokou školu. Prv-

ní operace v Ostravě se nevydařila

a další dvě reoperace také ne.

Domů se vracela už na vozíku a ty

nepříjemné roky ráda ve své hlavě

vypouští, především ten operační,

před deseti lety. „Nikdo mi už nevě-

řil, že mě bolí záda,“ otočí se krátce

nazpátek. „I když jsem skoro rok

rehabilitovala v Hrabyni, nemohla

jsem došlapovat na chodidla, trpěla

jsem křečemi a moje stabilita byla

minimální.“ Janu pronásledovaly vel-

ké otazníky – co bude dál, co bude

doma, v jejich bytě v druhém patře,

kde chybí výtah. Do konce studia

chyběl půlrok, ale… Dlouhé časové

anabáze byly bez pozitivního výsled-

ku: nakonec se předpokládalo, že

jde o psychosomatické obtíže. Jediní,

kdo zůstali na její straně, byla ma-

minka (otec Janě zemřel, když byla

malá) a fyzioterapeut.

Zásluhou kamarádky z Hrabyně se

Jana na konci roku  dostala do

pražského Motola: „Odborníci chtěli

moje záda zpevnit jinak. Můj zdravot-

ní problém je atypický, a tak doufali,

že problémy odezní. Po téměř devíti

letech se na mé kondici nic nemění,

spíš se nabalují klasické vozíčkářské

problémy,“ konstatuje Jana. „Naučila

jsem s vozíkem žít a fungovat. Do-

mov prošel rekonstrukcí, kterou za-

řídila maminka s rodinou, abych se

dostala na záchod nebo z druhého

patra mezi lidi. V roce  jsem se

rozhodla ,skočit do vody‘ a odejít do

Prahy.“

Už sice měla ukončené baka-

lářské studium, ale rozhodla se

navázat ještě magisterským stup-

něm. „Dlouho jsem si dávala ten

nesnadný vzorec dohromady, až

mě na řešení přivedla Metropolitní

univerzita Praha, soukromá vysoká

škola. Všechny obory mohou díky

přístupu školy a bezbariérovým

budovám studovat také studenti

s handicapem. Napřed jsme ale od-

jely s mamkou na otočku do Prahy,

abychom vyzkoušely trasy MHD,

které budu používat ze školy na ko-

lej,“ vzpomíná Jana.

Přijímací řízení dopadlo dobře,

Jana začala studovat obor evropská

studia a veřejná správa. Ocitla se

na koleji v neznámém městě, kde

nikoho neznala: „První měsíc jsem

si myslela, že to nezvládnu, ale po-

maličku začalo všechno fungovat.

Hodně díky mé spolubydlící Hed-

vice, také na vozíku. Měla koníček,

po kterém jsem toužila, potápění.

A příští rok jsem se odjela potápět

na Elbu!“ Jana nevzdávala ani další

sporty – plavání a jógu si ve svém

rozvrhu ponechává trvale jako formu

rehabilitace.

Orientace v univerzitních kuloá-

rech Janu přivedla i k informaci o sti-

pendijním programu KB. Přihlásila

se a další dva roky dostávala finanční

výpomoc, která jí pomáhala v bez-

problémovějším chodu na fakultě

i s asistencí. „Po studiu mi také Kon-

to Bariéry pomohlo k získání hand-

biku, s přáteli se dostanu i na těžko

přístupné cesty, užívám si život. Také

můj původní, snad ,stokilový´ vozík

byl pro mne velkou bariérou, potře-

boval změnu – i tentokrát pomohly

Bariéry. Nový mechanický vozík se

lehce ovládal, mohla jsem komfort-

něji fungovat…“

Sama nad vším ohledně stipendij-

ní podpory uznale pokyvuje hlavou:

„Šlo o bezproblémovou, plynulou

a skvěle fungující spolupráci. Samo-

zřejmě jsem dokládala, jak postu-

puji ve studiu. Příspěvek končil zis-

kem magisterského titulu v červnu

.“ Ještě jako studentka získala

Jana práci, napřed na pár hodin tý-

dně, na Metropolitní univerzitě Pra-

ha. A později jí nabídli místo na stu-

dijním oddělení, kam se spokojeně

vrací: „Jakmile jsem na nabídku kýv-

la, vedení univerzity mi přizpůsobilo

pracoviště – pracovní stůl je nižší,

poličky na dosah. Mám plně funkční

prostředí a hlavně báječné kolegyně.“

Dnes Jana jezdí denně do práce ma-

lým autem a žije jako jiné mladé ženy

jejího věku. Sama shrne stručně: „Žiju

standardním životem. Mám úžasného

přítele, prima kamarády, nejlepší ma-

minku – a přestože sedím na vozíku,

jsem neskutečně šťastná.“



Stipendium Bariéry

Vroce  byl Kontem Bariéry zřízen fond Stipendium

Bariéry. Program podpory je určený pro středoškoláky

avysokoškoláky zřad zdravotně handicapovaných

studentů. Středoškolákům (od druhého ročníku studia)

avysokoškolákům se vyplácí měsíční příspěvek ve výši

 až  korun. Dlouhodobý unikátní vzdělávací

projekt je financován zvýnosů Aukčních salonů

výtvarníků Konta Bariéry.

Rada Konta Bariéry uzavřela výběrové řízení . ročníku

stipendijního programu pro akademický rok /

akoncem září projednala  žádostí (jednalo se o

nových žadatelů, další chtěli ve svém studiu pokračovat)

avšem stipendium udělila. Podpora míří ikněkolika

studentům zahraničních univerzit.

Celkem bylo od začátku tisíciletí vydáno na pomoc

handicapovaným studentům    korun.

Více na www.kontobariery.cz/Projekty/

Stipendium/O-stipendiu.aspx

Mgr. Jana Hanová

začala po studiích

na své alma mater

i pracovat.