Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

23

Později vás zHradce Králové pře-

vezli na ARO náchodské nemocni-

ce. Tam jste se po sedmi týdnech

zkómatu probrala. Máte na to

období nějaké vzpomínky?

JANA: Kolegové z práce mi nahráli

vzkazy a pouštěli mi je. Bylo příjem-

né je poslouchat. Například náš ajťák

mi natočil krásný vzkaz o tom, že mi

dal do kupy všechna hesla. Jsem to-

tiž známá tím, že je ztrácím nebo si

je pletu. Později jsem se dozvěděla,

že mě to v kómatu rozesmálo. Byl to

výsledek bazální stimulace, i díky ní

jsem se postupně začala probouzet.

Sestřičky mi dávaly třeba na jazyk

kávu, protože od manžela věděly,

že mi káva velmi voní. Prý jsem se

ale šklebila a kroutila hlavou, že to

nechci. Zpětně se ukázalo, že mi to

kafe dávaly bez smetany. (smích) Vy-

bavuje se mi i to, že mi manžel nosil

krémy a voňavky, které doma použí-

vám. I na to jsem reagovala.

VÁCLAV: Také jsem jí pouštěl její re-

portáže z rádia i samotné vysílání.

Janička dříve moderovala, později se

začala věnovat zpravodajství. Zdra-

votníci říkali, že to je něco, na co by

mohl její mozek zareagovat.

Anakonec se to povedlo.

VÁCLAV: Několik dnů předtím, než se

probudila, se občas trochu usmála

nebo začala plakat. Pak jsem jednou

přišel za Jančou do nemocnice a se-

střičky mi říkaly: „Pojďte, dneska bu-

dete mít obzvlášť velkou radost, pro-

tože…“ (pláč) Promiňte, pořád mě to

dojímá. Prognózy totiž byly mizerné.

Naděje na to, že Janča přežije a bude

dál fungovat, byly patnáctiprocent-

ní. Po probuzení nás ale poznávala

a velkou část věcí si i pamatovala,

i když si něco pletla. Mozek se vracel

do normálu postupně.

Ale relativně rychle, ne?

VÁCLAV: Na to, jakou měla prognózu,

to bylo až neuvěřitelné. Dodnes se

zdravotníci diví, jaké dělá pokroky.

Rehabilitační sestra z náchodské ne-

mocnice, za kterou teď Janička do-

jíždí, nedávno říkala, že když viděla

poprvé její dokumentaci, považovala

ji za „ležáka“, se kterým nebude mít

co dělat. Nikdo nepočítal s tím, že by

se mohla dát takhle do kupy.

Těsně před Štědrým dnem, tedy

už po probuzení zkómatu, jste

podstoupila vHradci Králové

ještě další operaci. Oč šlo?

JANA: Vraceli mi část lebky. Při krvá-

cení do mozku vznikl velký otok. Aby

Naděje na to, že

Janča přežije a bude

dál fungovat, byly

patnáctiprocentní.

Po probuzení nás ale

poznávala a velkou část

věcí si i pamatovala,

i když si něco pletla.

Mozek se vracel do

normálu postupně.

Jana vše zvládá

i díky obrovské

podpoře

své rodiny.