Strana 57
57
Zdeněk Jirků
Samota
J
istě jste si všimli – velkým tématem současného
internetu je samota. Tisíce rad, jak jí předcházet,
jak může být nebezpečná, kolik nemocí spouští
a jak ničí život zejména seniorům. Opravdu?
Opravdu je to skutečný strašák, číhající za
každým rohem? Zkusme jiný pohled.
Člověk je tvor kolektivní, tak se vyvíjel po tisíce
a tisíce let. Lovci mamutů by bez tlupy nepřežili,
sběrači plodů také ne. Jenomže velká zvířata za nás lehce
zpracují masokombináty, jahody, třešně nebo léčivé byliny
si můžeme v klidu bez pomoci ostatních natrhat na plantáži
i ve volné přírodě. Pozor na podezření z polního pychu!
Jistěže potřebujeme pomoc okolí v nemoci, při postižení nebo
zvládnutí tragických situací.
Senior Václav k tomu říká: „Když člověk není chcípák nebo
opuštěný ve velkém neštěstí, docela rád si užije klid, docela rád
oželí nekonečné rady, jak má jíst, jak se má oblékat, s kým má
nebo nemá mluvit. Sám jsem chodícím důkazem, že samota
je báječná. Když mi zemřela moje skvělá žena, zdálo se mi,
že svět skončil. Ale po pár měsících jsem si uvědomil, že ona
by byla první, kdo by mě vyplísnil za truchlení a naříkání.
Začal jsem hledat, jak si život zpříjemnit. A objevil jsem úplně
obyčejná řešení. Nejen kino, divadlo nebo výstavy, ale hlavně
každodenní drobné radosti. Začíná to pečlivostí. Každý den
sprcha, holení, čisté oblečení, nablýskané boty. A nový pohled
na cvrkot kolem. Pochválím prodavačce, jak jí to sluší, usměju
se na paní v lékárně, pustím klidně dámu v tramvaji sednout,
lidi v domě zdravím první. V pětasedmdesáti si zkrátka
nekoleduji o slitovné pohledy nebo o debaty kolem nemocí
a katastrof.“
Pan Václav zkrátka má prostě krásný přístup k životu. Čím to,
že se samoty nebojí? Psycholožka dr. Kroupová mi to vysvětlila
jednoduše: Václav ví, že stížnosti na neblahý osud nebo
nechápající okolí často jen zakrývají vlastní pasivitu a nebojím
se říci i lenost. Vždy je možné pro něco žít: pro slunečný den, pro
bochník výborného chleba, pro pěkně uklizený byt.
No dobře, ale proč to u tolika lidí nefunguje? Udělal jsem
si malou anketu v našem domě o čtyřiceti domácnostech.
Nejčastější odpovědi: už to nemá cenu, svět je nespravedlivý,
lidi ztratili pochopení pro druhé, mám malou penzi, nemůžu
dělat nic. Nejkrásnější byla odpověď opuštěného postaršího
sportovce, kterému utekla žena a děti se k němu neznají – prý
kvůli pivu, ale copak je osm dvanáctek za večer moc? Zřejmě
beznadějný případ.
Ale nejhorší nejsou trpaslíci, jak praví klasik Cimrman,
nejhorší jsou zásadní a neústupní kritici vlády, politických
poměrů i systému vůbec. Proč se mám snažit, když ti nahoře
jen hrabou pod sebe? Jaký smysl má uklízení v bytě, když
všude je bordel? Mám se denně holit, a přitom na ulici
pak potkávat ošuntělé feťáky? Ať mi nějaký starosta nebo
hejtman vysvětlí, proč tramvaje zdražují. Já sice jako senior
jezdím zadarmo, ale jak dlouho to vydrží? A penze? Místo
zaslouženého důchodu nám nabízejí kurzy na počítači, slevy
na dopolední divadlo nebo zájezdy za pár korun. To budu radši
sedět doma a čučet z okna! Tomu říkají pokrok!
Tady je každá diskuse zbytečná. Co by těmto soukromým
revolucionářům asi řekli těžce postižení, často odkázaní jen
na něčí pomoc? Co by řekli zranění, kteří se dostali vlastní vůlí
a pílí zpět do života, do práce, ke studiu? Co by řekli po tragické
smrti rodičů děti, které našly nový domov a zázemí? A co by
dodali básníci, skladatelé nebo malíři, kteří tvoří bez velké
šance na báječný úspěch a velký honorář? Právě jim je samota
zdrojem velkých výkonů.
Samota může být zkrátka krásná věc. Jen na nás záleží,
jakou si ji uděláme.
Ilustrace: DALL-E
KULTURA / POVÍDKA