Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25

na malíkovou stranu, aplikují jí lékaři

botulotoxin. Teď už na něj čekáme

jako na smilování, protože jinak noha

vůbec neposlouchá. Tohle je mizer-

ný, ale pořád je to lepší, než jsme si

kdy dokázali představit.

Zdá se mi, že máte dvě velké

výhody: jste životní optimistka,

anavíc máte obrovskou oporu

vcelé rodině…

JANA: Když se mě lidi ptají, jak se

mám, říkám jim: „Nebýt toho, že

mi nefunguje půlka těla, se mám

dobře.“ Život je hezký, stojí za to ho

žít a trochu za něj zabojovat. Skvě-

lé taky je, že mi všichni pomáha-

jí. Naše děti to zvládly skvěle, jsou

prostě úžasné: podají mi krém, léky,

cokoli potřebuji. Moji rodiče žijí

v přízemí našeho domu a maminka

se mnou chodí cvičit dvakrát denně.

A ta mě teda prohání!

Bez rodiny by to nešlo. To kvůli ní

jsem tady zůstala. Věděla jsem, že

bych své blízké hrozně zarmoutila,

kdybych odešla. To si taky vybavu-

ju z kómatu: seděla jsem ve vlaku

a viděla své děti, jak stojí na peronu,

mávají mi a volají na mě, ať neod-

jíždím. Taky si vzpomínám, že jsem

se potkala se svým dědou, který už

je po smrti mnoho let. Řekl mi, že

tam nemám co dělat a ať jdu zpát-

ky. Možná to byly jen zmatené sny,

ale spíše bych řekla, že jsem na tom

druhém břehu jednou nohou stála.

Vnemocnici jste se prý rozhodla,

že chcete být Plecháčková. Už

jste si změnila jméno?

JANA: Ještě ne, Plecháčková budu, až

mi dorostou vlasy a nebudu se sty-

dět dát si novou fotku na občanku.

(úsměv)

VÁCLAV: Já ji k tomu ale vůbec nenu-

tím, říkám jí, ať si to své jméno ne-

chá…

JANA: Chci to udělat i kvůli dětem.

Když jsem jim řekla, že budu Ple-

cháčková, byly hrozně šťastné, mož-

ná šťastnější než můj manžel. Jméno

Házová jsem si nechala kvůli práci

v rozhlase. Posluchači už na něj byli

zvyklí, ale hlavně jsem byla líná mě-

nit si doklady.

Vždycky jste ráda cestovala. Už

jste se od té doby někam podívali?

JANA: Na jednu noc jsme byli v Tro-

pical Islandu v Německu. Děti to

dostaly od Ježíška a bylo to parád-

ní. Všichni kromě mě tam nastyd-

li. (smích) Pro mě to byl trénink na

Řím, tam a na Zakynthos bych se

moc chtěla podívat. A taky si zatančit

bachatu. To je latinskoamerický ta-

nec, já mu říkám šlapaná. Pro mě je

to obrovská výzva, protože své tělo

můžu zapojit úplně jinak. Můj tatínek

vždycky říkával: „Když je zájem, tak

to jde.“ A já mám zájem obrovský! 

Jana Házová

Redaktorkou Českého rozhlasu Hradec Králové je Jana

Házová od roku . Kromě moderování se věnovala také

zpravodajství areportážím. Krozhlasové práci by se, pokud

to její zdravotní stav dovolí, vbudoucnu ráda vrátila.

Spolu sreportérem Václavem Plecháčkem mají dvě děti

ve věku osm adevět let. Sbírka na její podporu, kterou

iniciovala její kamarádka Hana Lacinová, vynesla více

než  tisíc korun. Výtěžek chtějí manželé investovat

především do dalších rehabilitací nebo úprav vbytě.

„Zvládly to

skvěle, se vším

mi pomáhají,“

chválí své děti

Jana. Oporou

je jí po celou dobu

i manžel Václav.