Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 54

KULTURA / IVAN CRNAC A IVANA HAY

Věra Macháčková. Malování bylo

odmalička mým koníčkem a byla

jsem nesmírně šťastná, že kroužek

pro neslyšící děti v Praze existoval.

Postupně jsem práci paní Macháč-

kové přebírala, byla jsem asistentkou

vedoucí na jejích výtvarných tábo-

rech pro neslyšící, nakonec i hlav-

ní vedoucí. Později jsem studovala

v Anglii, kde jsem nakonec strávila

celkem osm let,“ pokračuje Iva. „Stu-

dovala jsem speciální pedagogiku

a výtvarnou výchovu v Brně, v Praze

tenhle dvojobor tehdy nebyl. V Ang-

lii na studijním pobytu Erasmus na

univerzitě ve Wolverhamptonu jsem

měla předměty jako ilustrace do no-

vin a časopisů, pro děti a mládež,

učila jsem se angličtinu ve skupině

neslyšících studentů a britský zna-

kový jazyk (BSL). Tam jsem se také

seznámila se svým dnes již býva-

lým manželem, mým spolužákem.

Později se nám narodili dva chlapci,

Alexík a Maxík, kteří jsou CODA –

tedy slyšící děti neslyšících rodičů.“

Ivan tak přímočaře k profesi ne-

kráčel, začal náhodně vybraným stu-

diem asistenta zubního technika na

střední škole pro sluchově postižené

Praze-Radlicích, kde maturoval. Osud

tomu chtěl, že se právě zde naučil to-

čit a stříhat amatérská videa. Multi-

mediální tvůrčí dílna, výtečně vedená

vychovatelem Leošem Procházkou,

Ivanovi vlastně ukázala, jakou cestou

by se mohl ubírat. „Po maturitě jsem

se zkusil dostat na FAMU, na obor

střihová skladba. Dostal jsem se ,jen‘

do posledního, třetího kola…“

Čtyři roky se hledal: „Vyzkoušel

jsem supermarket, pekařinu, praco-

val na akutním příjmu v nemocnici.

Práce s pacienty se mi líbila, ale tře-

ba během oživování jsem doktorovi

přes roušku nerozuměl – a každá

vteřina je důležitá. Moje sezony plné

cestování, práce a prvních vztahů…“

Pak se Ivan obloukem vrátil k tomu,

kam už „kdysi“ směřoval, k filma-

řině. „Po roce na nových médiích,

na Purkyněho univerzitě v Ústí nad

Labem, jsem zkusil soukromou

školu na Filmové akademii Miro-

slava Ondříčka v Písku. Investoval

jsem tam po přijetí své úspory,“ říká

Ivan. „V roce 2018 jsem nastoupil

na obor kamera. Později jsem pře-

šel na režii dokumentární tvorby

u doc. PhDr. Jany Hádkové a ta mě

skutečně chytila. Školu jsem v roce

2023 ukončil státnicemi.“ Ivan sto-

jí na svém profesním startu do filmu

jako u nás jediný neslyšící režisér.

S jediným cílem, který se realizuje po-

stupně, krok po kroku: „Chci natáčet

filmy pro slyšící, ale opatřené titulky

pro neslyšící, případně zajistit k filmu

překlad do českého znakového jazyka

tak, aby byl film přístupný všem.“

Při studiu Ivana podporovalo také

Konto Bariéry, patřil mezi stipen-

disty, dříve také dostal příspěvek na

sluchadla. Iva dodává, že i její stu-

dium a příspěvek na sluchadla byly

opakovaně podpořeny Kontem Ba-

riéry. Ona pomoc svému růstu vra-

cela účastí v Aukčním salonu výtvar-

níků Konta Bariéry, kam darovala

své malby: „Jsem ráda, že mohu svý-

mi obrazy vypomoci a zároveň jimi

vyjádřit i celoživotní bariéry v naší

komunikaci.“

Ivan a Iva:

Skrz naše umění

můžeme šířit

osvětu o komunitě

Neslyšících.