Strana 55
MAJORITA VERSUS MINORITA?
Probrali jsme společně nejen léta
růstu a profesních začátků, ale do-
stali jsme se také ke komunikačním
„zádrhelům“ mezi majoritní slyšící
společností a minoritou neslyšících.
Tohle si Ivan uvědomil na střední
škole, kde se naučil český znako-
vý jazyk. Splynul tak víc s neslyšící
komunitou, uvědomil si, že je třeba
dát společnosti víc znát, že jsou tady.
Chce proto pomocí filmové tvorby
zvyšovat povědomí o sluchovém
postižení. „Osvěta mezi slyšícími
o sluchovém postižení je pro mě klí-
čová. Někteří lidé mají často ,nulo-
vou‘ představu o tom, jakým výzvám
lidé se sluchovým postižením čelí.
Oba bychom rádi svou prací moti-
vovali slyšící, aby se stali aktivními
podporovateli společnosti, v níž žije
jazyková a kulturní minorita neslyší-
cích. Snažíme se napomoci zlepšení
přístupnosti pro neslyšící. To se týká
například titulkování a překladů do
českého znakového jazyka v mé-
diích, ale i v reálném životě kolem
nás,“ tvrdí oba.
Vše kolem tématu komunikace
by vydalo na samostatný článek.
Iva po zkušenostech během studia
a po pobytech v zahraničí uvádí, že
oproti Americe a Velké Británii jsme
ve výzkumu problematiky neslyší-
cích ve ztrátě třiceti let. „Český zna-
kový jazyk má jinou gramatiku než
čeština. Jde o svébytný, přirozený,
vizuálně motorický jazyk, rovno-
cenný mluvenému, právě tak, jako
když máte vedle sebe odlišné jazyky
jako angličtinu a češtinu. Mnoho lidí
se mylně domnívá, že znakové ja-
zyky na světě jsou stejné, což však
není vůbec pravda. Sama nesu ve
své rodině podobný příběh, který se
objevuje v Ivanově dokumentu Jsem
CODA, neboť mám dvě CODA děti,
které se narodily jako slyšící nesly-
šícím rodičům. Znají tak více jazyků,
od narození čtyři: český jazyk, český
znakový jazyk, anglický jazyk a brit-
ský znakový jazyk.“
Ivan přidá další bod k řešení, a to
potřebu vyrovnat možnosti vysokých
škol soukromých a státních: „Na stát-
ních VŠ dnes už konečně existují stu-
dijní oddělení vytvořená pro studenty
se specifickými vzdělávacími potře-
bami. Kvalita výuky v Písku nesouvisí
se zatím neřešenými problémy: před
státnicemi jsem chtěl požádat o tlu-
močníka, podle České unie neslyší-
cích by službu měla hradit škola nebo
já sám. Soukromé školy to ale nemají
v povinnostech. Hodně věcí, které
neslyšící student skutečně potřebuje,
chce-li mít soukromou školu přístup-
nou, si musí tedy zařídit sám.“
„Já v současné době učím, píšu
a kreslím, zabývám se mimo jiné
přístupností výstav pro neslyšící
návštěvníky v galeriích a muzeích,“
Vyzkoušel jsem supermarket,
pekařinu, pracoval na akutním příjmu
v nemocnici. Práce s pacienty se mi
líbila, ale třeba během oživování jsem
doktorovi přes roušku nerozuměl –
a každá vteřina je důležitá. Moje sezony
plné cestování, práce a prvních vztahů…
55