Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 42

ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … VE VELKÉM MEZIŘÍČÍ

Město na soutoku

Uháníte-li na plný plyn přes

Vysočinu po D1, nejspíš ani

nepostřehnete, že mezi Jihlavou

aBrnem chvíli jedete po

nejvyšším dálničním mostě unás.

Aže se sedmdesát sedm metrů

pod ním rozkládá město Velké

Meziříčí. Velmi dobře to ale ví

Radek Coufal (50), aktivní muž,

který před šesti lety usedl na

vozík a„VelMez“ je jeho domovem.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: MILAN JAROŠ

Město s přibližně dvanácti tisíci oby-

vatel dostalo název díky soutoku řek

Oslavy a Balinky. Ty se vinou údolím,

z něhož ale záhy vcelku prudce stou-

pají kopce, takže pohyb na vozíku je

tu celkem rozcvička. Radkovi (50) to

nevadí, bere to jako trénink, protože

je všestranným sportovcem. Od pa-

neláku ve stráni, kde bydlí, tak klidně

„pěšky“ sjíždí do centra, neboť návrat

zpět zvládá vlastnoručně. Auto má

a řídí taky, to si však užije při cestách

za prací, tréninky a závody.

NEHODA VLESE

Vzděláním vyučený automechanik

se na vozík dostal počátkem roku

2018. „Jel jsem tehdy tátovi pomoci

s likvidací kůrovcové kalamity v jeho

lese. Byli jsme dost pod tlakem, ať

to co nejrychleji odstraníme. Byla

sobota a už jsme se chystali končit.

Poslední strom se ale nějak zapříčil

o ostatní, tak jsem řekl tátovi, ať jde

zatím sbalit věci a že to za chvíli ně-

jak vyřešíme. Šel jsem něco dodělat

o kus dál, když jsem najednou ucítil

strašnou ránu do hlavy. Strom povolil

a spadl. Táta byl naštěstí jinde, ale mě

to trefilo. Když jsem se trochu vzpa-

matoval, ležel jsem na zemi a měl

hrozný strach si sáhnout na hlavu.

Bál jsem se, že si nahmatám mo-

zek. Když jsem sebral odvahu, zjistil

jsem, že hlavu mám celou. Hrozně se

mi ulevilo a říkal jsem si, jaké mám

štěstí. Chtěl jsem si do kapsy u kal-

hot sáhnout pro mobil a v tu chvíli

se ukázalo, že necítím spodek těla.

Utrpěl jsem tříštivou zlomeninu ob-

ratle Th 12. Vrtulník mě převezl do

brněnské nemocnice,“ vzpomíná na

osudový okamžik Radek.

Páteř mu lékaři stabilizovali a vlo-

žili titanový implantát. Porušení mí-

chy to však už nenapravilo. Život tím

pro něj ovšem rozhodně neskončil.

Po rekonvalescenci ho přijali zpát-

ky do kabelovny, kde pracoval před

úrazem. Udělali z něj vedoucího