Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

REFLEKTOR / NÁVRATY DO ŽIVOTA

se mohl vstřebat, museli mi kus lebky

lékaři vyříznout. Kost dali do speciál-

ního roztoku, aby ji mohli později vlo-

žit zpět. Bohužel se ale zkazila, tak mi

ji vytiskli na 3D tiskárně. Bude vám

to připadat malicherné, ale mě ten-

krát nejvíc mrzelo, že přijdu podru-

hé v krátké době o vlasy. Nakonec se

mi část lebky propadla dovnitř, a tak

mám trochu zdeformovaný obličej,

ale na funkci to prý nemá vliv. (smích)

První rehabilitaci jste absolvo-

vala vKladrubech. Vjakém stavu

jste tam jela?

JANA: Převáželi mě tam jako ležáka,

nemohla jsem ani sedět. Naučili mě

se o sebe postarat, také jsme pilova-

li sed a rovnováhu vsedě. Ze začát-

ku mě museli k vozíku přivazovat,

abych nepadala. Zpátky jsem se vra-

cela na vozíku, ale nedokázala jsem

udělat ani pár kroků.

VÁCLAV: Janička strávila v Kladru-

bech tři a půl měsíce. Po tom, co se

jí stalo, se jí v mozku objevila velká

epileptická ložiska a hrozilo veliké

riziko epileptických záchvatů. Proto

nemohla do vody ani na specializo-

vané přístroje, a cvičení tak nebylo

moc intenzivní. Vím, že to zní hroz-

ně, ale když přijela domů na vozíčku,

řekl jsem jí: „Jani, tak takhle ne.“ Já už

jsem v uvozovkách nebyl spokojený

s tím, když v Kladrubech po skonče-

ní rehabilitace od půl třetí ležela na

pokoji. Doma jsem jí řekl, že to ne-

existuje, že se musí hýbat.

JANA: Řekla jsem Václavovi, že se

hýbat nemůžu, ale on přišel s tím, ať

aspoň stojím.

VÁCLAV: Tím jsme začali. Postavila

se a stála, nejprve třeba deset minut,

později už zvládla třeba půl hodiny.

Janča je ochrnutá kompletně na ce-

lou levou stranu, a tak je to pro ni

těžké. Navíc se jí levá noha kroutí.

Teď se ale díky velmi intenzivnímu

cvičení dokáže pohybovat pomocí

čtyřbodové hole pro seniory. Má to

hodně vydřené – jezdí na pravidel-

né rehabilitace a platíme i fyziotera-

peutku, která přijíždí k nám domů.

Intenzivně s ní cvičí i její maminka.

Denně cvičí Janča několik hodin.

Takže vozík už nepotřebujete?

JANA: On mi ten vozík normálně se-

bral. (smích)

VÁCLAV: Díky pravidelnému cviče-

ní se Janča dostala do stavu, kdy je

schopná se doma pohybovat, aniž by

měla vozíček. Používá ho jen v noci,

na toaletu.

JANA: Na fyzioterapii mě nedávno

chválili, že jsem ve srovnání s po-

sledním měsícem zase o něco lepší.

Dříve mě do sanitky vozili na vozíč-

ku, teď už jsem schopná do ní i přes

nerovný terén, který máme před

domem, dojít. A s malou pomocí se

tam i vyšplhám. Ruka ale bohužel

nefunguje vůbec. Nezavážu si boty,

neobleču si úzké džíny, silonky… Při

vaření si nepodržím cibuli ani ne-

oloupu česnek, protože jednou ru-

kou to prostě nejde.

VÁCLAV: Levá strana je zkrátka ochr-

nutá. Aby se Janče noha nekroutila

Když se mě lidi ptají, jak se mám,

říkám jim: „Nebýt toho, že mi

nefunguje půlka těla, se mám dobře.“

Život je hezký, stojí za to ho žít

a trochu za něj zabojovat.

Rozhlas Janě

chybí. Postupně

se proto snaží

k práci vrátit.