Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 56

KULTURA / IVAN CRNAC A IVANA HAY
RECENZE
CODA je velké téma
JEDINÝ NESLYŠÍCÍ REŽISÉR UNÁS MÁ
VE VĚKU 31 LET ZA SEBOU UŽ NĚKOLIK
ÚSPĚŠNÝCH POČINŮ. MEZI NIMI IDVA
ABSOLVENTSKÉ KRÁTKÉ DOKUMENTÁRNÍ
FILMY, MEZI DVĚMA SVĚTY (2021) AJSEM
CODA (2023). NEVÍM, NAKOLIK VREŽIJNÍ
INSPIRACI SEHRÁL ÚSPĚCH AMERICKÉHO
FILMU CODA (2021), VČR POD NÁZVEM
VRYTMU SRDCE, KTERÝ ZÍSKAL VROCE
2022 HNED TŘI OSCAROVÉ SOŠKY. POKUD
ALE CHCE IVAN CRNAC DÁT OKOMUNITĚ
NESLYŠÍCÍCH HLASITĚJŠÍ ECHO, LOGICKY
HLEDÁ PRÁVĚ VNÍ.
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Pro scénář svého půlhodinového dokumentárního snímku
Jsem CODA zvolil Ivan dvě rodiny, vnichž jedinými
slyšícími členy jsou děti. Žijí navíc srozvedenými rodiči
ve střídavé péči. Od počátku je divák vtažený do děje
křehkým půvabem protagonistky – vcitlivém věku mezi
dítětem amladou ženou – Jolany Sofie Půlpánové (
let). Vkaždodenních pohledech kamery nabízí film běžné
zážitky, ozvláštněné empatickým vhledem do života členů
rodiny ze dvou odlišných jazykových kultur, pohledem na
jejich komunikaci vmluveném iznakovém jazyce. Jolanka
téměř celé dění komentuje, společné vaření, hry, glosuje,
že je výhodou, když si pouštějí sbratrem muziku nebo si
někdy povídají – anikdo otom vlastně neví. Sama ostatním
sourozencům pomáhá súkoly, vede oddíl skautingu, hraje
divadlo, chodí do kroužku historického šermu. Jednoduché
monology Jolančiných rodičů shodně považují soužití
neslyšící islyšící části rodin za tolerantní, plné empatie.
Bydlí blízko sebe, chtějí především všemožně pomáhat
růstu dětí.
Celým filmem se prolíná Jolančino hledání – jako by se
cítila rozkročená „mezi dvěma světy“. Balancuje se svým
rozhodnutím na rozhraní obou, se stabilní aneodbytnou
otázkou: Do kterého znich se mám vydat?
Jsem CODA
Krátkometrážní
studentský dokument,

Režie: Ivan Crnac
Kamera: Pavel Sýkora
Střih: Jan Hvězda
Zvuk: Milan Kotalík
Producent: Miloň Terč
zmnožuje problematiku Iva. „Věnu-
ji se problematice přístupnosti ne-
slyšících v umění kolem nás, je zde
potřeba počítat s jazykovou bariérou,
zajistit tlumočníka do/z českého
znakového jazyka a materiály pro
něj. Zajímá mne také vizuální umění
Neslyšících jako jazykové a kulturní
menšiny (proto to velké N ve slově
neslyšící). Takový žánr existuje – na-
zývá se De’VIA a zabývám se jím ve
své disertační práci.“ A Ivan ukončí
naše téma poznámkou: „Také by se
u nás měl změnit rozdíl mezi Českou
televizí a ostatními komerčními TV
kanály v poskytování skrytých titul-
ků a překladů do českého znakové-
ho jazyka. Všechno to jsou pro nás
stabilní výzvy. Když ale člověk chce,
všechno jde.“
SPOLEČNÉ ZÓNY ZÁJMU
Co ty dva dalo vlastně dohromady?
Ivanova žádost, že by se chtěl naučit
angličtinu. „Napsal mi e-mail, a poz-
ději proběhlo naše první setkání,
a to shodou okolností v Plzni,“ při-
pojí Iva. „Myslím, že pro nás hodně
znamenala nejen blízkost míst na-
šeho narození. Podstatnou spojnicí
je naše cesta uměním. Myslím, že
je příjemná náhoda, když partneři
v malé komunitě k sobě takhle pa-
tří. Výjimečné je, v čem se profilu-
jeme: Ivan ve filmech, já se věnuji
výtvarnému umění, vedu artetera-
pii a výtvarné dílny pro neslyšící.“
Iva kromě své práce vychovává své
dvě děti a dodělává doktorandské
stu dium (obor didaktika výtvarné
výchovy) na Pedagogické fakultě
UK. Mají teď „bezbariérovou“ rodi-
nu, kluci s nimi doma mluví pomalu
nebo znakují.
Ani Ivanovy profesní ambice ne-
jsou malé. První úspěchy má za
sebou: oceňované studentské fil-
my a závěrečné práce. „Pracuji jako
asistent kamery pro různé pořady
a sportovní události. Přeji si stabilně
pracovat pro Českou televizi. V sou-
časné době s producentem pracu-
jeme na novém dokumentu, který
nám podpořil Státní fond kinemato-
grafie za což jsme moc vděčni a těší-
me se na další výzvy.“
Info
Mgr. et Bc. Ivana Hay Tetauerová
– pedagožka avýtvarnice.
Vystudovala dvojobor speciální
pedagogika avýtvarná výchova
na PdF MU vBrně aobor čeština
vkomunikaci neslyšících na
FF UK vPraze. Vsoučasnosti
pokračuje vdoktorském
studiu na PedF UK, je autorkou
publikace oMezinárodním
znakovém systému nebo knihy
Praha očima Neslyšících. Věnuje
se také malbě.
MgA. Ivan Crnac – filmový
režisér. Získal magisterský titul
voboru režie dokumentární
tvorby na Filmové akademii
M. Ondříčka vPísku (FAMO).
Zaujal na festivalech už svými
studentskými režijními počiny
(Mezi dvěma světy –  aJsem
CODA – ). Oba snímky získaly
cenu Vládního výboru pro osoby
se zdravotním postižením.
CODA – termín, který vznikl v.
letech . století jako označení
slyšících dětí neslyšících rodičů
(zkratka Children Of Deaf Adults).
Umění De’VIA (Deaf View /
Image Art) – žánr výtvarného
umění, který záměrně
reprezentuje zkušenost akulturu
Neslyšících. Termín byl poprvé
uznán jako umělecký žánr vroce
. Umění De‘VIA může být
vytvářeno neslyšícími islyšícími
– pokud představuje zkušenost
aperspektivu Neslyšících, což
může být například CODA.
Neslyšící versus neslyšící –
slovo neslyšící se vsouvislosti
skulturou píše často svelkým
písmenem N. Pokud se ale pojem
„neslyšící“ používá jako označení
pro stav sluchu zmedicínského
(audiologického) hlediska, píše se
na začátku slova písmeno malé.
Myslím, že pro nás
hodně znamenala nejen
blízkost míst našeho
narození. Podstatnou
spojnicí je naše cesta
uměním. Myslím, že je
příjemná náhoda, když
partneři v malé komunitě
k sobě takhle patří.
Můžeš