Strana 27
27
Měli bychom se vrátit k osudové
knížce, kterou si kdysi „vypůjčil“.
Šlo o podpultové vydání edice Svě-
tová literatura (Odeon) v době, kdy
se každý přeložený titul považoval
za malý zázrak. A Podzim patriarchy
od rychle stoupající spisovatelské
hvězdy, Kolumbijce Gabriela Garcíi
Marquéze (v roce 1982 získal Nobe-
lovu cenu), mezi hvězdy bezesporu
patřil. Kniha vyšla bez ilustrací, ale
její magický jazyk Borise Jirků oslnil.
Pokud malíř říká, že „čím má kniha
víc emocí, tím jsou kresby silnější…“,
našel v ní to pravé, co mu ukázalo
cestu. Vybral si ilustraci Marquéze
jako téma své klauzurní práce.
Boris Jirků o svých tehdejších
ilustracích, pro někoho z komise
v psychedelických barvách, pře-
mýšlivě tvrdí: „Byla tam přítomná
i vize o našem tehdy nesvobodném
světě. Ne že bych se za autora scho-
val, ale bylo tam, co jsem si myslel
o diktatuře, o moci. V tom příběhu
se v epizodách promítá dynamika
věčných témat – láska, smrt, samota
a stárnutí.“ Se svou diplomovou prací
uspěl, a dokonce získal stipen dium
na Antverpskou akademii, cenu
Akademie. Podzim patriarchy se stal
knihou, ke které se rád vrací prů-
běžně už čtyři desítky let. Marquéz
se ovšem nestal jedinou literární
výtvarníkovou láskou – stál po boku
dalších mistrů pera: Bulgakova, Gor-
kého, Fukse nebo Charmse.
Po AVU začal Boris Jirků obcházet
nakladatelství s nabídkou ilustrací
knížek. Sám na to období vzpomíná
slovy: „Z prestižního Odeonu jsem
dostal nabídku na ilustrace Sto roků
samoty, Marquézova nejslavnější-
ho titulu. V roce 1985 získala kni-
ha ocenění Nejkrásnější kniha roku.
Povýšil jsem potom na ilustrátora
Odeo nu, a tehdy jsem skutečně na-
kročil na výtvarnou scénu. Kluk ze
Zlína se prosadil v Praze!“
SPŘÍZNĚNI VOLBOU
Sedíme s malířem v části ateliéru,
kde má kolem sebe i autory ze za-
čátků vlastní profesní cesty. „Jsem
tady v dobré malířské společnosti.
Probudil mě ve Zlíně hlavně Kubištův
Autoportrét a ilustrace Jana Baucha
k Fran çoisi Villonovi,“ tvrdí, „a ne-
smím zapomenout na zátiší svého
profesora, Arnošta Paderlíka, bílého
Braqua, jak mu říkali ve světě.“
I když Boris Jirků získal po škole
půlroční stipendium, cenu Akademie
– neodjel do Evropy, ale podle povo-
lávacího rozkazu nastoupil na vojnu.
„Byla to nespravedlnost, ale bůhví, kam
by mě těch šest měsíců odhodilo,“ při-
znává a pokračuje: „Dějiny umění nám
přednášel Jiří Kotalík: mluvil svobod-
ně, byl pořád nadšený, přednášel staré
i současné výtvarné umění. Nemusím
měnit jediné slovo z jeho přednášek.
Dozvěděl jsem se, že miluje malíře
Pierra Bonnarda, a když jsem později
odjel do Nice ke strýci, vydal jsem se
s jeho penězi v kapse na toulky Paříží.
Našel jsem v galerii Bonnarda, který
maloval žánrové slunné obrázky záři-
vými barvami. A také mě zasáhl Paul
Gauguin. Viděl jsem originály Chagal-
la, Matisse, a hlavně Chaima Soutina
s odvahou, s níž štětcem vrstvil na
plátno barvy. Našel jsem nový rozměr
výtvarného umění. Jsme spřízněni
volbou.“
Kdo je Boris Jirků
Akademický malíř, profesor Boris Jirků
() se zabývá malbou, kresbou,
grafikou, knižní ilustrací asochařskou
tvorbou. Vystudoval SUPŠ vUherském
Hradišti adále Akademii výtvarných
umění vPraze uprofesora Arnošta
Paderlíka.
Ilustroval významná díla světové
literatury, několikrát získal cenu
Nejkrásnější kniha roku za originální
knižní ilustrace.
Učil na VŠUP, vsoučasné době vede
figurální kresbu na Fakultě designu
aumění Ladislava Sutnara vPlzni
adoktorandská studia na Fakultě
výtvarných umení Akademie umení
vBanské Bystrici.
Je zakladatelem aorganizátorem
studentského projektu Figurama.
Výtvarník pravidelně přispívá na
výtvarné aukce Konta Bariéry. Zúčastnil
se několika desítek výstav unás
ivzahraničí.
Patří mezi nejvýznamnější současné
autory, je zastoupen ve sbírkách po celém
světě. Ojeho tvorbě vyšly tři monografie,
například výpravné Druhé třetí oko.
Více na www.borisjirku.cz