Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

Můj zážitek

z roku 1987

Za studia medicíny jsme se jako

medici nesetkali s pacienty s chronic-

kou disabilitou, natož s mobilitou na

vozíku. Až mé druhé pracoviště, dnes

Hamzova odborná léčebna v Luži-

-Košumberku, dříve Gottwaldova

dětská léčebna pohybových poruch

(myslím, že Klement Gottwald neměl

ani ponětí, že něco takového existuje),

mi dovolilo nahlédnout do života nej-

prve dětí, obvykle s diagnózou DMO,

a potom i dospělých.

Tristním zážitkem, který dokumen-

tuje situaci ještě ve druhé polovině

. let minulého století, byl výlet

školních dětí. Školáčci asi ze . a .

třídy jeli na jednodenní školní výlet

na hrad Košumberk. Od autobusu šli

tzv. Andělskou cestou podél léčebny

a potkali se s dětmi z neurologického

pavilonu, které byly na vycházce se

sestrou a vychovatelkou. Některé šly

o berlích, jeden jel na vozíku a ně-

které se držely širokého otevřeného

kočárku, ve kterém se vezly ještě více

postižené nechodící děti.

Sestřička a paní vychovatelka (vlast-

ně v té době soudružka) si s dětmi po-

vídaly, děti měly z procházky radost.

A třída školáčků šla po dvojicích,

jedna soudružka učitelka vpředu,

druhá vzadu. Děti jsou mezi sebou

kontaktní již od miminek a navazují

komunikaci. Ty zdravé školní děti se

asi nikdy nesetkaly s dětmi, které by

nechodily a neběhaly jako ony. Krok

se jim pozvolna zpomaloval, dvojice

se pustily a děti sledovaly situaci,

se zájmem a i s trochou zvědavosti

z neznámého pozorovaly děti z lé-

čebny. Sestřička a děti o berlích hned

se školáčky navázaly slovní kontakt.

A soudružka učitelka, která šla vzadu,

to vyřešila jednoznačně: Nezpomaluj-

te, běžte a nedívejte se na ně.

Je třeba něco dodávat? Jak jsme na

tom dnes?



Autorka je lékařka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

13

FRANTIŠEK HALM.

Před 52 lety přišel

jeho druhorozený

syn na svět se

střední mentální

retardací. Od té

doby je společně

smanželkou

aktivní na poli

pomoci lidem

stímto postižením.

Stál uzrodu

rodičovské

organizace

Společnost pro

podporu lidí

smentálním

postižením(1969).

Intenzivní práci pro

lidi se zdravotním

postižením ukončil

po 42 letech

vroce 2015. Orok

dříve získalCenu

Jihomoravského

kraje za své

dlouholeté aktivity.

Abychom mohli posoudit změny,

vraťme se ještě trochu před těch

posledních 30 let.

Nedá se říci, že by zdravotně

postižení žili unás úplně bez pomoci.

Pro tělesně, mentálně apsychicky

postižené bylo unás několik ústavů

sociální péče. Mnohé znich byly

zřízeny ještě za Rakouska a jejich

fungování mnohdy odpovídalo době

vzniku. Byly velké, smnoha klienty

svelkou škálou stupně postižení,

většinou na pokraji osídlení ažily si

svým životem. Veřejnost se mnoho

oživotě za plotem nedověděla.

Změna začala už v80. letech.

Ipřes poměrně tuhý politický režim

se knám dostávalo hodně informa-

cí ze zahraničí (rodinné kontakty,

odborné osobní kontakty aúčast na

konferencích, dokonce islužební

cesty astáže odborníků). Společnosti

pro podporu lidí smentálním posti-

žením (SPMP) se podařilo navázat

spolupráci sobdobnými společnostmi

vRakousku, Polsku aMaďarsku, ne-

oficiálně pak iscelou tehdejší západ-

ní Evropou. Přes odborníky, eventu-

FRANTIŠEK HALM

(*1939)

álně irodiče, přes příbuzné aznámé

se dostávalo kinformacím čím dál

víc lidí. Rodiče začali být hlavní silou

ktlaku na státní správu.

Vpoměrně krátké době bylo

vybudováno několik desítek denních

stacionářů (hlavně pro mentálně

postižené, kteří se po ukončení

spe ciálních škol neuplatnili na trhu

práce). Ústavy začaly zlepšovat život-

ní podmínky apřibližovat obyvatele

životu za branou. Začala snaha sni-

žovat počty svěřenců vÚSP. Polovina

80. let přinesla pro SPMP idalší

mezinárodní aktivity. Naši sportovci

se měli možnost zúčastnit České

olympiády, která se konala vPra-

ze. Po krátké době se stala řádným

členem mezinárodního společenství

Speciálních olympiád. Od roku 1989

zasáhly do péče apomoci potřebným

azdravotně postiženým výrazně círk-

ve iněkteré zahraniční organizace

(Armáda spásy).

Upravila se kritéria vposuzová-

ní invalidity. Ta se ještě několikrát

vprůběhu let změnila ajsou vpo-

slední době kritizována. Alespoň

umentálně postižených. Změnilo se

iškolství. Otevřelo se více speciálních

škol azkvalitnila se výuka na pomoc-

ných azvláštních školách iodbor-

ných učilištích. Soukromé podnikání

přineslo několik desítek dílen zaměst-

návajících zdravotně postižené.

Otom, jak se změnil život zdravot-

ně postižených za posledních 30 let,

by se dalo napsat hodně. Hlavně chy-

bí podrobnější hodnocení posledních

20 let, kdy došlo kněkolika podstat-

ným legislativním změnám. Ale ibez

hlubšího srovnání jsem přesvědčen,

že už od roku 1968 se postavení

zdravotně postižených stále zlepšuje.

Jak ve zdravotní avrehabilitační

péči, tak ive finanční kompenzaci po-

třebné pomoci. Nejkladněji hodnotím

nejen podporu státu, ale především

daleko větší pochopení avstřícnost

veřejnosti kproblémům potřebných.

Azcela určitě jsou dnešní zdravotně

postižení sebevědomější adokáží

osvá práva amísto na slunci více

bojovat.

