Strana 12
MILAN PEŠÁK
(*1963)
Vneděli 3. prosince 1989, když jsem
se vtu mlhavou anavečer dešti-
vou neděli po ustavení České unie
nevidomých aslabozrakých vrátil
domů aslyšel ve zprávách, že vprvní
porevoluční vládě je zase převaha
komunistů, pomyslel jsem si: možná
jsme to uspěchali. Ta vláda vydržela
jen týden, ale my jsme vytvořili zá-
klad organizace fungující dodnes.
Před revolucí musel nevidomý
člověk, pokud chtěl slepeckou hůl
nebo hmatové hodinky, jít na Svaz
invalidů, organizaci tehdejší Národní
fronty (prodlouženou rukou KSČ).
My jsme věděli iodalších pomůc-
kách, které nevidomým aslabozra-
kým mohou pomoci – otelevizních
lupách, oBraillových displejích či
elektronických orientačních pomůc-
kách. Achtěli jsme, aby ivnaší zemi
byly dostupné lidem spostižením,
nejen nějakým nomenklaturním
kádrům.
Vnaší zemi zcela chyběly služby,
které by nevidomým aslabozrakým
lidem usnadňovaly samostatný
anezávislý život. Byly tu dva ústavy,
vLevoči na Slovensku pak rehabi-
MILAN PEŠÁK.
Jeden ze
zakládajících
členů České
unie nevidomých
aslabozrakých. Je
autorem myšlenky
Tyflocenter,
sítě krajských
poskytovatelů
sociálních služeb
pro zrakově
postižené. Byl také
radním hlavního
města Prahy
spůsobností
pro oblast
zdravotnictví
(2006–2010)
asenátorem
Parlamentu ČR
(2010–2016).
litační centrum pro ty, kdo ztratili
zrak vprůběhu života; kapacita však
žalostně nedostačovala, odostupnos-
ti zČech aMoravy nemluvě. To se
po roce 1989 změnilo. Vrámci České
unie nevidomých vznikl Tyfloservis
asvými ambulantními středisky
brzy pokryl celé území ČR. Vzniklo
Pobytové rehabilitační arekvalifikač-
ní středisko pro nevidomé Dědina,
Knihovna digitálních dokumentů
astředisko digitalizace knih, učili
jsme nevidomé aslabozraké lidi ovlá-
dat počítače bez možnosti používat
monitor nebo myš, začínali sprůvod-
covskou apředčitatelskou službou,
budovali Středisko pro výcvik vodi-
cích psů, prosadili tikající semafory
amluvící tramvaje aautobusy…
Ani před revolucí nebylo vše
špatné, stejně jako teď není zdaleka
vše dobré. Jako děti amladí lidé se
zrakovým postižením jsme dostali
kvalitnější vzdělání, než dostávají
žáci teď vinkluzi. Idíky němu jsme
dosáhli potřebných posunů. Nikdo
nám netajil, že život je opřekonávání
problémů. Teď vídáme samé úlevy,
diskriminace, šikany – alidé nemají
REFLEKTOR / PROMĚNY ŽIVOTA LIDÍ S POSTIŽENÍM
Praha: vysoké obrubníky, bariéry.
Vyrazit do města nebývalo
tak snadné jako dnes.
šanci vědět, jak jsou na tom doopravdy. Ne-
jsou mnohdy ani ochotni vzít vlastní život do
svých rukou. Abez toho to nejde! Postižení
zůstane vždy postižením anikdy ho nepůjde
zcela kompenzovat – technikou, natož služ-
bami. Člověk se zdravotním postižením to
bude mít vždycky těžší než ten bez postižení.
Když něco děláte náhradním způsobem, vše
bude časově aenergeticky náročnější améně
efektivní než to, co je pro člověka přirozené
apro co byla většinově vyvinuta technika.
Potřebujete-li pomoc jiných lidí, jste na
nich závislí. Nikdo není zcela nezávislý, pro-
tože pomoc někdy potřebuje každý; ale kdo
ji potřebuje denně, je závislejší. Amnoho na
tom nezmění ani to, že si ji kupuje za příspě-
vek na péči. Často nemůže platit plnou cenu.
Tak nepodléhejme lžím ailuzím, ale pojďme
udělat maximum, co zmůžeme. Ktomu jsme
byli odhodláni vtěch 80. letech, aproto
jsme vtěch 90. tolik dokázali. Asoučasnost?
Všechno zase nějak rozmělňujeme...
Před sametovou revolucí v naší zemi
chyběly služby, které by nevidomým
a slabozrakým lidem usnadňovaly
samostatný a nezávislý život.