Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

Tehdy se psal konec sedmdesátých

let: „Byla v tom jistě i ctižádost. A mu-

sím přiznat, že mě to období i trochu

zocelilo,“ usmívá se nad úvodními

řádky článku mnohostranný výtvar-

ník Boris Jirků. Koncem roku 2016,

po mnoha sinusoidách – vzletech

i pádech, ale zdaleka ne u konce s de-

chem, tvrdí: „Lidé se trápí, že stárnou,

ale já po svých problémech se srd-

cem jsem rád, že to všechno mohu

prožívat. V mozku mi nemoc pořád

někde vzadu zůstává, takže prožívám

život jinak. Mé představy jsou najed-

nou barevnější, pokud to vůbec jde.

Pochopil jsem, co je vlastně důležité.

Malování, učení, rodina, přátelé…“

Boris Jirků je zase zpět. Zapsal se

do umělecké historie: od ilustrace

přes obrazy a sochou konče. Jeho

vitalita a jeho emoce na druhou jsou

stále nakažlivé, snad jen trochu zti-

šené.

O emocích

na druhou

Aby se vPraze po AVU prosadil, žil tady

na začátku profesní kariéry vkožené

bundě, vníž měl kartáček na zuby

apětistovku od maminky. Jednou náhodou

našel na poličce ukamaráda Marquézův

titul Podzim patriarchy. Už mu knížku

nevrátil. Jako by tušil, že právě tenhle

oslnivý text dokonale změní jeho

dosavadní hru na malíře…

OSUDOVÉ STRÁNKY

Pokud chceme jeho osobnost deﬁno-

vat, musíme začít slovem ﬁguralista.

Umí trnkovskou či janečkovskou pe-

rokresbu stejně dobře jako expresiv-

ní obrazové vize, jimž je každý rám

úzký. A co na to malíř? Jednoduše to

omezení přemaluje… „Formát není

deﬁnitivní,“ glosuje. Jeho tvorba jsou

podobenství života v originálním au-

torském přepisu. Pitoresknost, často

až absurdnost obrazových příběhů

vede ke škole české grotesky. Součas-

ná tvorba Jirků nepotřebuje nastavovat

zrcadla jako v letech před listopadem

1989, je víc o harmonii a kráse.

Mé představy jsou najednou

barevnější, pokud to vůbec jde.

Pochopil jsem, co je vlastně důležité.

Malování, učení, rodina, přátelé…

Můžeš