Strana 7
7
byly více než žádané. Během pár let
vlastně vzniklo celé odvětví a celý
systém sociálních služeb se promě-
nil tak, že si stav před třiceti lety mu-
síme docela pracně připomínat.
POZNÁMKA DRUHÁ
JAK JSEM SE VYDALA
NA DOBRODRUŽNOU CESTU
Pracovala jsem deset let v Jedličkově
ústavu. Měla jsem na starosti tzv. státní
děti, tedy ty, kterých se rodiče zřekli
nebo z jiných důvodů nikoho neměly.
Jenomže ony vyrostly, dospěly – a co
dál? Dostaly sice bezbariérové byty,
mimo ústav a samostatně však žít ne-
uměly, a někdy ani moc nemohly. Byly
samy a široko daleko nikdo, kdo by
pomohl. V té době jsem byla na ma-
teřské dovolené a tyto „moje děti“ za
mnou přišly, abych jim, stručně řeče-
no, pomohla se životem. Tak se naro-
dila myšlenka Letohrádku Vendula.
Bez základního kapitálu, bez záko-
nů, které by upravovaly činnost ob-
čanských sdružení, bez velké vstříc-
nosti občanů jsme začali. Ze starého
tesko baráku. Potřebovali jsme projekt
– architekt David Vávra ho vytvořil
zadarmo, potřebovali jsme alespoň
nějaké peníze – poskytla je PhDr. Ven-
dula Neumannová. V dalších letech
pomohl celým svým managementem
podnikatel Ing. Vladimír Dráb. Po-
třebovali jsme tisíce a tisíce malých
i velkých věcí a řešení a vždy se našel
někdo ochotný a vstřícný. I v tom byla
obrovská změna. Lidé se začali anga-
Naprosto spontánně se tady narodil
systém, který sice dlouhá léta
postrádal zákonnou úpravu, ale
osvědčil se a dnes je spolehlivý
a schopný pružně vyhovět.