Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11
JOSEF LACHMAN.
Jeden zprvních
českých
(československých)
paralympijských
reprezentantů
získal stříbrnou
medaili na LPH
vSoulu. Bývalý
paralympionik stále
aktivně sportuje
ajezdí na kole
běžně desítky
kilometrů denně.
JOSEF
LACHMAN
(*1954)
Sám jsem závodil asi od patnácti let až
do vojny, kde jsem měl úraz, ale jak se
dalo, sedal jsem na kolo. Před rokem
1989 ještě nikdo neorganizoval ama-
térské závody „defektních“ sportovců
(současné označení handicapovaný
je mnohem lepší, úděsné slovo kripl
myslím úplně zmizelo); já jsem tré-
noval ve Slavii Praha. Vychovali jsme
tam pár mistrů světa… Vpolovině 80.
let jsem se ocitl vRakousku, kam jsem
odjel na závody veteránů zcelého svě-
ta – iskategorií tělesně postižených.
Nic jsem netušil oexistenci prvních
průkopníků olympijských her invali-
dů, za cyklistiku dosud neprezentoval
nikdo. Stál jsem vpoli handicapova-
ných cyklistů jako pěšák.
Po Evropě jsem ale vyhrával, co se
dalo. Apak jsem na svazu oznámil,
že mám natrénováno aže bych zájem
měl oúčast na LPH. Bylo mi řečeno,
že Soul je daleko, nejsou další špič-
koví sportovci – nepojede se! Novinář
Jiří Stýblo nakonec popíchl ty nahoře
svým polemickým článkem vRudém
právu; pamatuju si část článku, ve
kterém psal: „Ryzí amatér sobrovskou
vůlí ajasným cílem: dokázat svými
výkony, že jeho účast na olympiádě
invalidů by byla důstojnou reprezentací
československého sportu… Až letos
by snad mohl oficiálně reprezentovat
na olympiádě invalidů.“ No, nako-
nec jsem do Koreje skutečně odjel!
Společně sdr. Vladimírem Křížem,
tehdejším ředitelem Rehabilitační-
ho ústavu vKladrubech, který mi
umožnil, abych se tam dva měsíce od
rána do večera připravoval na Soul.
Byl jsem jediným reprezentantem
ivlajkonošem amoje stříbrná medaile
ze silnice byla bomba. Prožil jsem si
svých patnáct minut slávy, apotom
jsem dál jezdil na plné pecky.
Samozřejmě když porovnám si-
tuaci „před“ a„po“, hodně věcí kolem
handicapu se změnilo – neřekl bych,
že žijeme ve stoprocentní integraci,
ale existuje mnohem větší otevře-
nost apřístupnost kpostiženému
člověku, která se knám přenášela
také díky otevření hranic ze západ-
ního světa. Zdravotně postižení vyšli
ven zizolace svých bytů, objevili se
vchráněných dílnách, neudiví nás
někde pomalejší obsluha, mohou
studovat. Výrazně se technologicky
zlepšily inaše pomůcky, zmizely
železné akožené protézy, skoro všu-
de jsou nájezdy pro vozíčkáře, mají
kdispozici elektrické vozíky, nemusí
roztáčet kola rukama. Také sportovní
možnosti pro handicapované jsou
neporovnatelně lepší – od relaxu
po reprezentaci. Dokazují víc vůlí,
zatnou se, leccos překonají.
Rád jezdím každý rok vjednom
zdesítek týmů maraton, kdy zdraví
ihandicapovaní cyklisté jedou vtý-
mech na trase dlouhé 2222 kilomet-
rů. Jediným omezením maratonu je
časový limit 111 hodin. Každý ztýmů
je patronem člověka krátce po úrazu,
který se shandicapem teprve učí žít.
Opravdu skvělá věc! Zdraví ahan-
dicapovaní fungují jako jeden tým.
Máme si prostě vzájemně co dávat.
Před listopadem by podobné záleži-
tosti nebyly vůbec možné.
Ve společnosti lidí, jimž něco
chybí, nacházím uvšech přítomných
pokoru. Aprávě tu vnaší společnosti
citelně postrádám.
Nic jsem netušil
o existenci prvních
průkopníků
olympijských her
invalidů, za cyklistiku
dosud neprezentoval
nikdo. Stál jsem v poli
handicapovaných
cyklistů jako pěšák.
Po Evropě jsem ale
vyhrával, co se dalo.
Můžeš