Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

ŽIVOT

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Monotónní existence za zdí, jídlo,

teplo, pomoc sester – a jinak prázd-

no. Mirka měla štěstí nebo dobré lidi

kolem, zkrátka zažila pěkné časy

v Jedličkově ústavu, pak dokonce

dostala bezbariérový byt na Klad-

ně a dnes žije naprosto samostatně.

Jistě, nemůže si sama uklidit a potře-

buje pomoci i s hygienou a dalšími

činnostmi, ale na elektrickém vozíku

doslova drandí světem.

Před sedmadvaceti lety byla právě

na křižovatce – konec školy v Jedli

a do nějakého ústavu, nebo…? Hlubo-

ká společenská změna jí umožnila to

nebo. Začala pracovat, dnes pomáhá

na počítači jedné pražské firmě. Tak-

že žije dobře? „Měla jsem štěstí, dět-

ství a mládí v Jedličkárně mě naučily

samostatnosti. I když rodina trochu

chyběla. Stýkám se s tátou a jeho dru-

hou ženou, která mi vlastně nahrazo-

vala maminku. S tou skutečnou se

nevídám, ona už mě dávno ze svého

života škrtla. Díky pečovatelské služ-

bě mám třikrát týdně čerstvé jídlo,

kamarádka pomůže s ostatním, ale

já chci co nejvíc věcí zvládnout sama.

Když nemáš nohy a ruce máš jen

Mirka nepláče

Život je někdy opravdu tvrdý – když se

před šestačtyřiceti lety Mirka Šindelářová

narodila, nebyla to příliš radostná

chvíle – dolní končetiny neměla vůbec,

a ruce, ruce jen vzdáleně připomínaly

obvyklý tvar. Bylo to vdobě, kdy podobně

postižení lidé a jejich rodiny slyšeli jen

jednu radu – ústav na celý život.

z půlky, musíš všechno líp promyslet,

a pak to jde…“

Mirka své odhodlání nehraje. Ráda

maluje, ráda cestuje, je ráda mezi ka-

marády. Už dávno se rozhodla nepro-

klínat osud. A nesnáší lítostivé pohle-

dy, natož řeči okolí. Dokonce by mohla

vyučovat jistou tvrdost, ale ne hrubost;

je citlivá zejména na ubližování dru-

hým. Zázrak neuvěřitelně kompliko-

vaného života? S tím by nesouhlasila,

protože ona je přece normální.

KDO TO UMÍ ŘÍCI?

Od doby, kdy ji náš kolega fotogra-

foval pro Mladý svět, se náš pohled

na Mirku a jí podobné lidi obrovsky

proměnil. Už nejsou kuriozitou nebo

důvodem k okázalé lítosti, už jsou

naprosto normální součástí našeho

světa. Mají stejná práva na vzdělání,

práci, bydlení, důstojné partnerské

vztahy, na sport i kulturu. Většina

z nich se dokázala dobře uplatnit,

někteří zůstali skryti v ulitách se-

belítosti. Ale takoví bývají i lidé bez

postižení. Zkušení profesionálové ří-

kají, že poměr dobrých a nedobrých

je mezi postiženými stejný jako ve

většinové společnosti. Asi mají prav-

du, ale my většinoví to máme přece

jen mnohem lehčí.

Nebo ne, Mirko? „Myslím, že je to

jedno. Když chceš, můžeš být pa-

douch v mercedesu i na vozejku.

A přemítat, jaké by to bylo, kdybych

Mirka na vodě

(Soumarský most,

1989). Několik

vychovatelů

zJedličkova

ústavu vzalo

děti na Vltavu –

vdobě, kdy tak

veliké výlety

rozhodně nebyly

zvykem.