Strana 9
9
klientů pobírá příspěvek na péči,
jenž lze na tento účel použít. Bohužel
se na odlehčovací služby nevztahuje
pravidlo 80 hodin plus jako u osobní
asistence, kdy je pro klienta snížena
úhrada za hodinu nad tento limit. „Na
úvod spolupráce mapujeme, které
příspěvky rodina pobírá, snažíme se
pomáhat a radit, třeba i s bezbarié-
rovostí,“ říká Markéta Musilová. Její
kolegové docházejí do rodin podle
potřeby, obvykle jednou až dvakrát
týdně, někdy ale až čtyřikrát.
Ačkoliv je služba vázaná na klien-
ta s demencí, objednavatelem je pe-
čující osoba a služba vlastně slouží
i jemu. Podle slov Markéty Musilové
je klient vždy na prvním místě, i když
pomáhají zároveň pečující osobě.
V první fázi nemoci se chodí na
vycházky, výstavy a za dalšími zá-
žitky. Někdy se hrají různé hry, tře-
ba i karty. „Necítíme frustraci, když
z druhé strany necítíme nějakou
pozitivní odezvu. Máme na to vzdě-
lání, využíváme supervize a sdílíme
i mezi sebou. Přiznám se, že někdy
se dostaví pocit, že tohle vlastně
není práce, vždyť já si chodím poví-
dat, procházet se a hrát si s někým.
A není to smutná práce, jak si mnozí
lidé myslí. Někdy zažijeme spoustu
legrace, třeba když jedna klientka
plácala v parku kolemjdoucí muže
po zadku,“ usmívá se Markéta Mu-
silová, která si uvědomuje, že ji tato
práce posouvá i osobně. Naučila se
trpělivosti, ale kvůli jednomu klien-
tovi třeba také všechny prvoligové
fotbalové týmy… Není pochyb, že
aktivity celého jejího týmu a všech
kolegů z ČALS dávají velký smysl. To
dokládají i příběhy dvou rodin, s ni-
miž spolupracují.
PANÍ RŮŽENA
AJEJÍ DCERA LENKA
Paní Lenka se ve svých 70 letech už
jedenáct let stará o svoji maminku
Růženu (95), která potřebuje péči 24
hodin denně 7 dní v týdnu. Sama už
má také zdravotní potíže. Žijí společ-
ně v domku na pražském Žižkově.
Naštěstí paní Lence chodí pomáhat
také syn a bratr.
„Nikdy nevíte, co maminku napad-
ne udělat. Dala třeba rychlovarnou
konvici na sporák. Když musím jít na
nákup, vypínám raději v domě jističe.
Musím ji neustále zaměstnávat něja-
kými podněty, jinak má tendence se
zacyklit. Když třeba jedeme autem,
kde je obtížné ji něčím zaměstnat,
začne se dokolečka vyptávat, co je za
den a kam jedeme. Ono to navenek
zní komicky, ale dokáže to být velmi
vyčerpávající. Naštěstí je maminka
pořád moc hodná. Pochvalují si ji
i pracovníci, co nám pomáhají. Je ne-
konfliktní, nekřičí, pořád za všechno
děkuje. Prý je to u nás doma poho-
dové. Základem všeho je trpělivost,“
vysvětluje paní Lenka, která bývala
učitelkou.
V roce 2014 se přestěhovala do
Prahy za maminkou z Třeboně, kde
dlouhá léta žila. Lékaři se podle jejích
slov domnívají, že její maminka mu-
sela mít velmi vysoké IQ, když si až
do této doby uchovala tolik schop-
ností. Domnívá se, že k tomu přispě-
la i aplikace experimentálních léků,
které pobírala v rámci dobrovolné
studie do svých 90 let. Za pomoc
od ČALS i dalších organizací je moc
vděčná. Celkově se jedná o přibližně
20 hodin týdně, které má nejen pro
sebe, ale také na zařízení nezbytných
věcí. Během té doby si může trochu
oddechnout a zároveň být v klidu, že
je o maminku dobře postaráno.
PANÍ HANA AJEJÍ DCERA ADÉLA
Paní Adéla (50) se stará o svoji ma-
minku Hanu (80), které byla dia-
gnostikována Alzheimerova choroba
před třemi lety. Neorientuje se v čase
a kromě dalších věcí potřebuje po-
moc s načasováním léků, vyřizová-
ním různých záležitostí, hygienou,
přípravou jídla a domácími pracemi.
Trvale na ni někdo musí dohlížet.
„Maminka má ráda činorodý pro-
gram, ale nedokáže si ho sama vy-
myslet. Když se zeptám, co budeme
O paní Hanu
se i s podporou
ČALS stará
převážně její
dcera Adéla.
Rodiny se o službách České
alzheimerovské společnosti
dozvědí většinou z internetu,
od lékařů nebo v rámci prezentačních
osvětových akcí pro veřejnost,
které se pořádají například
ve velkých obchodních centrech.