Strana 50
KULTURA
Dokument
píše život
Přijdu, když se už skupinka těch,
kteří vdokumentárním filmu
Jedu si svý, fotí před vyprodaným
sálem kina Oko. Neherci, hrdinové
tří osudů: fotograf paraplegik,
slepá dívenka aholčička Edit
sDownovým syndromem se svou
pěstounkou Míšou na vozíčku.
Editka si sedne při promítání
vedle mne aspontánně reaguje
na svůj obličej na plátně před
sebou. Srežisérem Jiřím Divišem
jsme si povídali ovzniku celého
díla ionelehké pozici dokumentu
jako žánru.
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: ZARCHIVU JIŘÍHO DIVIŠE
Mladí režiséři začínají většinou
romantickou komedií, pohádkou.
Vaše cesta začala jinak…
Vystudoval jsem filmovou školu ve
Zlíně. Nastoupil jsem až ve dvace-
ti třech, tehdejšími možnostmi byly
jen FAMU a Zlín. Písecká škola byla
tehdy ještě v začátcích. Sešla se nás
tam zajímavá skupinka: z pozděj-
ších režisérů třeba Dan Svátek nebo
Tomáš Hodan… Po škole jsem chtěl
do praxe, dělal jsem na všelijakých
pozicích – asistenta, pomocnou re-
žii. Vždycky jsem si přál dostat se
k samostatné režii, lákal mě ale více
dokument než hraný film. Dokument
totiž vychází ze života, je v něm
pravda. Životní scénář je podle mne
vždycky lepší nežli ten, co napíšete
doma. Spousta mých kolegů, kteří už
točí celovečerní filmy, takhle začína-
la. I kvůli financím…
Jak jste se dostal kfilmu otřech
příbězích handicapovaných lidí?
Pracoval jsem často pro neziskové
organizace, první spot jsem dělal pro
sdružení Rytmus, které podporuje
i lidi s Downovým syndromem, to-
čil jsem také pro Nautis, ta pomáhá
lidem s autismem. Celkem asi pro
dvacet neziskových organizací, byl
jsem režisér, kameraman, střihač,
To jsou hrdinové
filmu Jedu si svý
spolu – víc o nich
v článku.